ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1614.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1614/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné LeeToo SE, se sídlem v Praze 9, Cidlinská 788/8, identifikační číslo osoby 24841404, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti povinné O2 Czech Republic a. s. (dříve Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, pro nezastupitelné plnění, uložením pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 130/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 23 Co 500/2013-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Dejla Ph.D., LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 35 E 130/2013-20, nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále také jen „ČTÚ“) ze dne 10. 1. 2013, č. j. ČTÚ-49 991/2012-631/NoD, ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 24. 4. 2013, č. j. ČTÚ-17 908/2013-603, k vynucení povinnosti povinné jako poskytovatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací a ostatních plnění v rozsahu a kvalitě vyplývající z platné a účinné Účastnické smlouvy č. 3300431159 a Rámcové dohody č. O2OP/336889 ze dne 14. 11. 2011, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 100.000,- Kč (výrok I.) a dále uložil povinné zaplatit oprávněné na nákladech výkonu rozhodnutí 5.700,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení výkonu rozhodnutí (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že uvedené rozhodnutí nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí, neboť není po materiální stránce vykonatelné. Rozhodnutí ČTÚ je titulem k výkonu rozhodnutí podle §274 písm. i) o. s. ř. Pokud takové rozhodnutí neobsahuje lhůtu k plnění a nelze ji ani dovodit z právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno, nemůže být v řízení před soudem vykonáno. Obsah a rozsah uložených povinností není přípustné vymezovat odkazem na obsah smluv uzavřených mezi účastníky, ale musí být přesně stanoven ve výroku vykonávaného rozhodnutí.
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako důvod dovolání oprávněná uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Má za to, že v rámci výroku předmětného rozhodnutí ČTÚ se nejedná o založení nové povinnosti povinné, nýbrž že správní úřad výrokem potvrdil existenci, platnost a účinnost povinností založených Účastnickou smlouvou a Rámcovou dohodou, k jejichž splnění byla povinná povinna od chvíle účinnosti těchto smluvních dokumentů. Oprávněná totiž svým doplněním návrhu na zahájení řízení ze dne 17. 12. 2012 rozšířila řízení vedené ČTÚ o rozhodnutí otázky, zda odstoupení od Rámcové dohody a vypovězení Účastnické smlouvy ze strany povinné je platné. Výrokem I. rozhodnutí ČTÚ ze dne 10. 1. 2013, č. j. ČTÚ-49 991/2012-631/NoD, potvrzeným rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 24. 4. 2013, č. j. ČTÚ-17 908/2013-603, kterým bylo rozhodnuto, že povinná je nadále povinna plnit své povinnosti, byl následně rozhodnut ve smyslu ustálené rozhodovací praxe českých soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1119/2006 či 20 Cdo 991/2009) též spor mezi stranami o platnost odstoupení povinné tak, že tato jednání byla učiněna neplatně. Dle oprávněné v případě správních rozhodnutí, kterými správní orgán ve smyslu §244 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje o právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva, aniž by přitom zakládal nové povinnosti účastníků řízení, je možné aplikovat §74 odst. 1 správního řádu, a neuvedení lhůty k plnění ve výroku takových rozhodnutí tak nezpůsobuje jejich materiální nevykonatelnost. Oprávněná je toho názoru, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe českých soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1119/2006 či 20 Cdo 991/2009), podle které lze výrok rozhodnutí vykládat v souvislosti s jeho záhlavím nebo odůvodněním, jestliže jimi je obsah výroku blíže ozřejměn a je možné s jejich pomocí odstranit pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností, je povinnost uložená povinné ve výroku napadených správních rozhodnutí ČTÚ v kontextu odůvodnění těchto rozhodnutí zcela jasně identifikovatelná a určitá. Oprávněná dále navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání oprávněné uvedla, že dle jejího názoru proti napadenému usnesení není dovolání přípustné, neboť všechny v něm řešené otázky byly dovolacím soudem vyřešeny v souladu s existující judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a není ani důvodné, jelikož odvolací soud posoudil řešenou věc po právní stránce bezchybně. Rozhodnutí ČTÚ, kterým byla povinné uložena povinnost poskytovat oprávněné služby elektronických komunikací, nesporně je rozhodnutím ukládajícím plnění ve smyslu §74 odst. 2 správního řádu. Nebyla-li v uvedených rozhodnutích v rozporu s §68 odst. 2 správního řádu uvedena lhůta ke splnění ukládané povinnosti, nemohl odvolací soud postupovat jinak, než s ohledem na §261a odst. 1 o. s. ř. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v souladu s existující judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 20 Cdo 699/2002) zamítnout. Povinná dále uvedla, že konkrétní určení a vymezení ukládané povinnosti v rozhodnutí, které má být následně exekučním titulem, vyžaduje §261a a násl. o. s. ř. Má-li být rozhodnutí způsobilým podkladem pro výkon rozhodnutí, musí způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vymezovat rozsah a obsah ukládané povinnosti, musí vymezovat případné vzájemné povinnosti oprávněného, na jejichž splnění je plnění povinného vázáno a musí stanovit lhůtu ke splnění ukládané povinnosti. Trpí-li nedostatkem kterékoli z uvedených náležitostí, nelze jeho výkon nařídit, tj. nelze je považovat za vykonatelné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně aby ho jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem předestřené otázky vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V souzené věci je exekučním titulem rozhodnutí ČTÚ ze dne 10. 1. 2013, č. j. ČTÚ-49 991/2012-631/NoD, ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady ČTÚ ze dne 24. 4. 2013, č. j. ČTÚ-17 908/2013-603, k vynucení povinnosti povinné jako poskytovatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací a ostatních plnění v rozsahu a kvalitě vyplývající z platné a účinné Účastnické smlouvy č. 3300431159 a Rámcové dohody č. O2OP/336889 ze dne 14. 11. 2011. Tím je povinné stanovena určitá povinnost, nikoli pouze deklarovaná stávající povinnost.
Na rozdíl od občanského soudního řádu neobsahuje správní řád ustanovení obdobné §261a odst. 2 o. s. ř., podle něhož platí, že neobsahuje-li rozhodnutí soudu určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené rozhodnutím je třeba splnit do tří dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí (podle §274 o. s. ř. též platí, že se na exekuční tituly v něm uvedené ustanovení §261a odst. 2 a 3 o. s. ř. nepoužije). Závěr odvolacího soudu, že neuvedení lhůty činí podkladové rozhodnutí materiálně nevykonatelným, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, ze dne 6. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1308/2008).
Rovněž závěr o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu neuvedení přesných povinností pro povinného je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007). Podle tohoto usnesení obsah rozhodnutí soud, případně správní či jiný orgán, vyslovuje ve výroku rozhodnutí a jen výrok rozhodnutí je závazný. Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti proto musí vyplývat z výroku rozhodnutí. Tento požadavek tedy nesplňuje rozhodnutí, podle něhož „povinnosti povinné osoby vyplývají z uzavřených smluv“. Námitka, že případné pochybnosti o obsahu a rozsahu je nutno vykládat v souladu s odůvodněním rozhodnutí (jak je rovněž uvedeno v citovaném usnesení), míří zřetelně na případy, kdy se jedná o odstranění nejasnosti ohledně povinnosti ve výroku uvedené.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu