ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1624.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1624/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 395/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 54 Co 345/2013-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 54 Co 345/2013-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 9 C 395/2011-127, kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku uvedených nemovitostí (dále již „předmětné nemovitosti“) zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro obec a katastrální území N. V. u N. M. n. M. na listu vlastnictví č. 305.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že předmětné nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť kupní smlouva uzavřená mezi účastníky ze dne 6. října 2010 je absolutně neplatná.
Odvolací soud po zopakování některých důkazů vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nepřisvědčil však jeho závěru o neplatnosti kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že kupní smlouva obsahuje ujednání, které neodpovídá vůli účastníků, neboť tito si ústně dohodli, že kupní cena bude zaplacena započtením směnečné pohledávky žalovaného, což vyplývá i z rukou psaného textu pod vystavenou směnkou. Namísto toho však bylo v kupní smlouvě uvedeno, že kupní cena byla zaplacena před uzavřením kupní smlouvy ve dvou splátkách. Jestliže se za této situace účastníci v den uzavření kupní smlouvy dohodli, že se žalovaný zavazuje se žalobkyní do 31. října 2010 v případě jejího zájmu uzavřít předkupní smlouvu k právě prodávaným nemovitostem za kupní cenu 400.000,- Kč navýšenou o 2% měsíční úrok běžící od 1. listopadu 2010 do zaplacení, a to vše v případě, že manžel žalobkyně zaplatí žalovanému do 30. října 2010 částku 200.000,- Kč, lze dovodit, že účastníci zamýšleli uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě ohledně zpětného převodu pozemků ze žalovaného na žalobkyni. Záměnu institutu smlouvy o budoucí kupní smlouvě za předkupní právo lze pak s ohledem na výpovědi svědků vysvětlit neznalostí správného názvosloví. V daném případě tedy existovala na jedné straně pohledávka žalovaného ze směnky, na straně druhé dluh žalovaného z kupní smlouvy, přičemž v prvním případě vystupovala žalobkyně jako směnečný rukojmí, ve druhém případě pak jako věřitel. Započtení je institut hmotného práva, který se uplatní v případě existence nejméně dvou samostatných závazků existujících mezi účastníky v opačném hmotněprávním postavení, stejně jako tomu bylo v tomto případě. Tyto skutečnosti by však musely vyplývat z projeveného právního úkonu. V kupní smlouvě by tedy mělo být uvedeno, že žalovaný uhradí kupní cenu započtením své pohledávky ze směnky ve stejné výši jako je kupní cena. Kupní smlouva ale neobsahuje jakékoli ujednání, které by odpovídalo společné vůli stran, proto je absolutně neplatná. Dalším důvodem její absolutní neplatnosti je pak ujednání o uzavření „předkupní smlouvy“ a o naplnění předkupního práva žalobkyně, které dokládá nesoulad mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného i procesního práva, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena a že by posuzovaná právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatel se domnívá, že soudy měly aplikovat §41 tehdy platného občanského zákoníku a zabývat se otázkou, zda je podle nich neplatná část ujednání oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy či nikoli. Potvrzení o zaplacení kupní ceny ani způsob placení kupní ceny jednoznačně netvoří podstatnou náležitost kupní smlouvy a je nutno řešit, zda je oddělitelná část smlouvy, u níž je nutno posoudit zda je neplatná a zda neplatnost způsobuje neplatnost celé kupní smlouvy. Toto je, dle dovolatele, právní otázka, která představuje Nejvyšším soudem dosud neřešenou problematiku, tedy zda nepravdivé ujednání o potvrzení zaplacení kupní ceny v kupní smlouvě způsobuje neplatnost celé, jinak platně uzavřené kupní smlouvy. Dále dovolatel uvádí, že za právní otázku dosud neřešenou Nejvyšším soudem považuje právní závěr odvolacího soudu, dle kterého pouhé zamýšlení uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, které by za určitých podmínek převedlo nemovitosti zpět do vlastnictví strany prodávající, způsobuje neplatnost celé předtím uzavřené kupní smlouvy. Dovolatel poukazuje také na chybný procesní postup odvolacího soudu a domnívá se, že otázkou zásadního právního významu je otázka, zda obsáhlé poučení (navíc částečně vadné) naznačující zásadní změnu právního hodnocení věci odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně (bez bližšího upřesnění této změny), je možné učinit teprve při jednání odvolacího soudu nebo je nutno toto učinit v dostatečném předstihu, aby se účastník mohl na toto připravit. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že je zřejmé, že žalovaný polemizuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které však z žalovaným dovozovaných důvodů nelze podrobit přezkumu dovolacího soudu, neboť jde o jiné, pro žalovaného příznivější hodnocení věci. Proto je dovolání zjevně neopodstatněné a žalobkyně navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel jednak v nesprávném řešení hmotněprávních otázek týkajících se vedlejšího ujednání kupní smlouvy ze dne 6. října 2010 o vypořádání kupní ceny (absence ujednání, že kupní cena bude vypořádána formou započtení), a ujednání (citováno z rozsudku odvolacího soudu) „o uzavření »předkupní smlouvy« a o naplnění předkupního práva žalobkyně, které dokládá nesoulad mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků“ . A dále v nesprávném řešení procesní otázky postupu odvolacího soudu při realizaci poučovací povinnosti ohledně možné změny právního hodnocení věci odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně.
Jelikož se odvolací soud při řešení uvedených hmotněprávních otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné a v tomto směru také důvodné.
Odvolací soud (ještě jednou shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku) po provedeném řízení uzavřel, že „V daném případě existovala na straně jedné pohledávka žalovaného ze směnky, na straně druhé dluh žalovaného z kupní smlouvy, přičemž v prvém případě vystupovala žalobkyně jako směnečný rukojmí, ve druhém případě jako věřitel. Započtení je institut hmotného práva, který se uplatní v případě existence nejméně dvou samostatných závazků existujících mezi účastníky v opačném hmotněprávním postavení, jako je tomu v daném případě. Tyto skutečnosti by však musely vyplývat z projeveného právního úkonu, tzn., že v kupní smlouvě by mělo být uvedeno, že žalovaný uhradí kupní cenu započtením své pohledávky ze směnky ve stejné výši jako kupní cenu. Kupní smlouva však neobsahuje jakékoli ujednání, které by odpovídalo společné vůli stran. Kupní smlouva je již z tohoto důvodu absolutně neplatná.“
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy ustanovení §588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Ujednání o způsobu úhrady kupní ceny (vypořádání pohledávky z titulu kupní ceny) přitom není z hlediska posouzení otázky platnosti kupní smlouvy právně rozhodné, a to ani v případě vypořádání kupní ceny formou započtení pohledávek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 478/2006).
Pokud tedy odvolací soud v řešení otázky vypořádání kupní ceny dospěl oproti shora připomenuté judikatuře dovolacího soudu k jinému právnímu závěru, nelze již z tohoto důvodu jeho rozsudek považovat za správný.
Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu údajné simulace, resp. disimulace účastníků stran uzavření „předkupní smlouvy.“
Odvolací soud úmysl účastníků uzavřít „předkupní smlouvu“ dovozuje z následující písemné dohody, kterou účastníci samostatně uzavřeli dne 6. října 2010, tj. v den uzavření předmětné kupní smlouvy:
„Dnešního dne se pan R. P., rod. č..., a J. K., rod. č...., dohodli na následujícím ujednání:
Pan J. K. zaplatí částku 200.000 Kč panu P. a to nejpozději do 30. 10. 2010 a pan P. předá do užívání panu K. vozidlo Renault Magnum RZ … a uzavře se na užívání nájemní smlouva. Oproti tomu dále pan P. uzavře s paní K. v případě jejího zájmu předkupní smlouvu k nemovitostem, které dnes paní K. prodává, a to na dobu určitou do 31. 10. 2011 s kupní cenou dle kupní smlouvy navýšenou o 2% měsíční úrok od 1. 11. 2010 do zaplacení.
Pan K. zaplatí panu P. ve výši 200.000,- Kč nejpozději do 30. 10. 2011. Po řádném zaplacení zbývající částky 200.000,- Kč panem J. K. panu P. dojde k naplnění předkupního práva.
Předání převáděných nemovitosti dojde dle dohody stran, kdy do doby předání bude paní K. nadále nemovitosti užívat, hospodařit na nich a je oprávněn z nich brát veškeré užitky.“
Podle názoru dovolacího soudu takový závěr, jaký při právním posouzení věci učinil odvolací soud při hodnocení cit. ujednání, s přihlédnutím k obsahu spisu, dovodit nelze. I kdyby ovšem mezi účastníky (jak tvrdí odvolací soud) „účastníci zamýšleli uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvě (§50a o. z.) ohledně zpětného převodu pozemku ze žalovaného na žalobkyni“ , neměla by taková smlouva žádný vliv na platnost uzavřené kupní smlouvy. Ostatně sám odvolací soud ani v tomto své právním závěru nepředkládá (v odůvodnění svého rozsudku) relevantní aplikační úvahu s odkazem na příslušné pravidlo chování, jež v takovém případě postihuje uzavřenou kupní smlouvu její absolutní neplatností. Jinými slovy řečeno, sama okolnost, že účastníci v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy řeší (formou příp. písemných dodatků) další otázky, které sice souvisejí s realizovaným převodem vlastnického práva, avšak nepředstavují obligatorní náležitosti kupní smlouvy, nezpůsobuje neplatnost takové kupní smlouvy, ledaže by bylo prokázáno, že ve skutečnosti kupní smlouvu simulovali, neboť jejím uzavřením chtěli ve skutečnosti disimulovat jiný právní úkon.
K této posledně zmíněné variantě musel dovolací soud přihlédnout ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. již proto, že odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí tvrzení žalobkyně v žalobě o tom, že uzavřenou kupní smlouvu „fakticky se jednalo o formu zajištění tvrzených závazků uvedené společnosti za mým manželem, byť v uvedené kupní smlouvě v tomto směru nebylo ničeho uvedeno, stejně tak jako zde nebylo uvedeno, že tyto pozemky budou zpětně převedeny do mého vlastnictví…mezi námi uzavřená kupní smlouva byla fakticky pokusem o uzavření dohody o zjišťovacím převodu práva ve smyslu §553 odst. 1 obč. zák.“ Formulace shora cit. písemného ujednání účastníků, též s přihlédnutím např. k výslechu svědka T. M. (při jednání před soudem prvního stupně dne 17. září 2012 – viz protokol o jednání na čl. 72 p. v.), do jisté míry konstrukci o simulování kupní smlouvy, která měla (podle žalobního tvrzení) disimulovat zajišťovací převod vlastnického práva ve prospěch žalovaného, podporují.
Je tedy zřejmé, že ani v řešení otázky ujednání o „předběžné smlouvě“ není rozsudek odvolacího soudu správný, jakkoliv není žádných pochyb o tom, že odvolací soud správně zaměřil dokazování na zjištění skutečné vůle účastníků a nepostupoval pouze formalisticky, tj. vyložením pouze obsahu uzavřené kupní smlouvy, nýbrž přihlížel i k dalším okolnostem daného případu, byť se dovolací soud s jeho závěrečnou sumarizací v otázce právního posouzení věci, s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, neztotožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (z tohoto důvodu nebylo zapotřebí se zabývat další dovolací argumentací dovolatele); Nejvyšší soud jej proto dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu