ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1784.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1784/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému J. D. , zastoupeného JUDr. Markem Gőrgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 355/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2014, č. j. 54 Co 532/2012-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení-
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) změnil v nákladovém výroku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 27. června 2012, č. j. 28 C 355/2008-191, tak, že žalovanému (vůči žalobci, jehož žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem byla označeným rozsudkem zamítnuta) nepřiznal právo na náhradu nákladů prvoinstančního, odvolacího i dovolacího řízení.
Důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňovaly postup podle §150 o. s. ř., odvolací soud shledal v okolnostech, které vedly k zahájení tohoto řízení. V den uzavření kupní smlouvy ze dne 4. července 2001 učinil žalovaný podle odvolacího soudu toto prohlášení: „Prohlašuji, že převedu zpět bezplatně a bezodkladně na J. Z., r. č. … nemovitosti, a to dům včetně parcely č. 659 a parcely č. 660, vše zapsané na LV č. 738 pro kat. úz. K., po skončení vyřešení věci ohledně zástavního práva, týkající se shora uvedených nemovitostí, které se pokusím v jeho prospěch vyřešit. Prohlašuji, že jsem neměl a nemám zájem o koupi shora uvedených nemovitostí, převod vlastnického práva se uskuteční pouze z důvodu vyřešení zneplatnění zástavního práva k nemovitostem.“ Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že „To, že žalovaný uvedené prohlášení skutečně učinil, je (kromě podpisu žalovaného) prokázáno i výslechy svědků J. Z., Z. Z. a A. R. Závazek žalovaného převést uvedené nemovitosti zpět zároveň nebyl vázán na očekávaný kladný výsledek snahy žalovaného (zneplatnění zástavního práva), nýbrž na skončení »pokusu« uvedenou otázku ve prospěch žalobce vyřešit. Pokud tedy uvedený pokus žalovaného zůstal neúspěšný (žaloba na určení neexistence zástavního práva byla pravomocně zamítnuta), nezanikl tím závazek žalovaného ke zpětnému bezplatnému převodu a bezodkladnému převedení nemovitostí na žalobce. Zároveň je zřejmé, že žalovaný tento závazek odmítl splnit, čímž zavdal příčinu žalobci podat žalobu na určení vlastnického práva…Uvedené okolnosti…jsou tedy podle odvolacího soudu těmi důvody hodnými zvláštního zřetele, které odůvodňují v tomto konkrétním případě aplikaci mimořádného ustanovení §150 o. s. ř. Tyto okolnosti zároveň převažují nad ostatními hledisky, které je třeba v případě aplikace uvedeného ustanovení zvažovat…“
Proti tomuto usnesení odvolacího soud podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předně namítá zásadní rozpor ve skutkových zjištěních odvolacího soudu oproti provedenému dokazování (dovolatel zpochybňuje pravost svého podpisu na předmětném prohlášení). Dále je dovolatel toho názoru, že při uvážení pravosti prohlášení ze dne 4. července 2001 by jeho hodnocení jako závazku v právním smyslu (jak tomu činí napadené usnesení) bylo nesprávné. Konečně dovolatel namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, jsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, který převažuje nad všemi ostatními hledisky rozhodnými pro aplikaci tohoto institutu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tato hlediska (majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků řízení) vůbec nezkoumal, nelze učinit ani spolehlivý závěr o tom, že tato hlediska jsou ve vztahu k jiným hlediskům nevýznamná. Dovolatel má za to, že se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil od pro něj závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v usnesení ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 30 Cdo 2880/2013-241, v němž jsou otázky posuzování všech hledisek rozhodných pro aplikaci moderačního práva soudu a pečlivého odůvodnění podrobně rozvedeny.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo již shora označené (kasační) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. února 2013, č. j. 54 Co 532/2012-208, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a pokud jím bylo ve výroku II. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud tehdy vytkl odvolacímu soudu, že svůj postup dle §150 o. s. ř. odpovídajícím způsobem nevysvětlil, ani jej nehodnotil podle dovolacím soudem připomenutých kritérií. Kromě prohlášení ze dne 4. července 2001 odvolací soud jen obecně odkázal na okolnosti, které měly vést účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy, aniž by je blíže konkretizoval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ani zřejmé, v čem mělo spočívat „dvojí finanční postižení žalobce.“ Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak zůstalo kusé a nepřesvědčivé a bylo v něm možno spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací se proto zabýval přípustností dovolání, přičemž vycházel z obsahu dovolatelem vymezeného dovolacího důvodu a dle §242 odst. 3 o. s. ř. napadené rozhodnutí přezkoumal jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních (ať již plynoucích z hmotného nebo procesního práva), nikoliv otázek skutkových (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, převážná část dovolací argumentace dovolatele vychází ze zpochybnění skutkových zjištění, z nichž při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vycházel odvolací soud, a z toho vyplývající polemiky (s odvolacím soudem) stran aplikace §150 o. s. ř., k níž odvolací soud v daném případě přistoupil. Takto uplatněný dovolací důvod ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v poměrech této věci založit nemohl, neboť dovolatelem vymezená právní otázka spočívající v nesprávné aplikaci §150 o. s. ř. odvolacím soudem vychází z jiného skutkového základu, než ze kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vycházel odvolací soud. S ohledem na stávající právní úpravu dovolání v občanském soudním řádu Nejvyššímu soudu ovšem nepřísluší revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, z nějž vzešlo dovoláním napadené rozhodnutí, nýbrž je oprávněn posuzovat přípustnost dovolání toliko z pohledu odvolacím soudem řešené právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., byla-li dovolatelem relevantně vymezena prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud přitom pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů považoval za zásadně významné skutkové zjištění, které čerpal z prohlášení, jež měl učinit dovolatel dne 4. července 2001, tj. v týž den, kdy účastníci uzavřeli předmětnou kupní smlouvu. Obsah tohoto prohlášení, jak je v odůvodnění napadeného usnesení citován a vyložen shora, přitom odvolací soud ve skutkových poměrech této věci považoval za natolik relevantní okolnost, která jej nakonec vedla k úvaze o nezbytnosti aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tato samotná aplikační úvaha a následné použití §150 o. s. ř. na skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel, přitom nijak nekoliduje žádnému rozhodnutí dovolacího soudu, nepředstavuje ani právní otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi, neboť je výsledkem posouzení jedinečných (zjištěných) skutkových okolností případu, interpretace a následně aplikace §150 o. s. ř. v poměrech daného případu. Nejvyšší soud přitom v usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí např. závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání nevyhovuje, neboť je veskrze skutkovou a následně právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu.
Jestliže tvrzená nesprávnost skutkových zjištění nemůže (protože tak nestanovil občanský soudní řád při právní úpravě dovolání v době rozhodování odvolacího soudu) naplnit dovolací důvod, jehož prostřednictvím by bylo možno posuzovat přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., pak je třeba uzavřít, že obsah odvolacím soudem konstatovaného a zhodnoceného prohlášení ze dne 4. července 2001 zjevně mohl představovat (a také podle odvolacího soudu představoval) materiální základ pro relevantní úvahu o nezbytnosti výjimečné aplikace §150 o. s. ř., jakkoliv nabízející se závěr z obsahu předmětného prohlášení o simulovaném právním jednání účastníků kupní smlouvy (viz arg.: „Prohlašuji, že jsem neměl a nemám zájem o koupi shora uvedených nemovitostí, převod vlastnického práva se uskuteční pouze z důvodů vyřešení zneplatnění zástavního práva k nemovitostem“ ), s přihlédnutím k dalším okolnostem plynoucím z obsahu spisu (k tomu srov. např. výslech svědka A. R. při jednání před soudem prvního stupně dne 18. července 2011 na č. l. 136 a násl. – viz arg.: „Předmětem jednání byl fiktivní převod nemovitostí. Já jsem na jednání v červenci přinesl prohlášení napsané dr. T., jehož obsahem bylo zpětné vrácení nemovitosti…Vím, že žalovaný podepisoval zmiňované předmětné prohlášení…“ ), byl oběma soudy vytěsněn jako (důkazně) nepodložený.
Lze tedy závěrem shrnout, že aplikační úvaha odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí není zatížena nelogičností ani nepředstavuje odvolacím soudem svévolné užití §150 o. s. ř. Proto pouhý nesouhlas dovolatele se skutkovým rámcem případu ani navazující dovolatelova polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nemohly založit přípustnost podaného dovolání.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu