ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1806.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1806/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) Mgr. J. H. a b) K. H. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu č. 10, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 63/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č.j. 1 Co 94/2010-729, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. května 2009, č.j. 19 C 63/2004-426, ve znění usnesení ze dne 25. ledna 2011, č.j. 19 C 63/2004-563, mimo jiné výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po původně prvním žalovaném P. K. („dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 300.000,- Kč každému z nich.
Soud prvního stupně při rozhodování podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalovaný jako řidič, který uzavřel dne 30.1.2003 dohodu o provedení práce se společností LSK Autobusy, spol. s r. o., dne 8.3.2003, řídil patrový autobus tovární značky Neoplan N1 22 majitele LSK Autobusy, spol. s r.o., zajišťující přepravu pro Cestovní kancelář VLNA, konkrétně padesáti dvou osob vracejících se z týdenního pobytu v rakouském Ramsau do Karlových Varů, způsobil nehodu, při které bylo usmrceno devatenáct osob, mezi nimi i V. H., a při níž utrpělo těžké zranění dvacet šest dalších osob. Jako řidič autobusu jel mimo obec rychlostí větší než 90 km/h, porušil povinnost stanovenou v §48 odst. 1 zák. č. 247/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který mu ukládal povinnost zúčastnit se v rozsahu 16 hodin ročně zdokonalování odborné způsobilosti a přezkoušení jednou za tři roky a předtím podstatně změnil obsah osvědčení o profesní způsobilosti řidiče v tom směru, že je oprávněn řídit vozila pro přepravu více jak devíti osob cestujících včetně řidiče, tedy i autobusu a to pak předložil svému zaměstnavateli LSK Autobusy, spol. s r.o., pro kterého na základě dohody o provedení práce vykonal jízdu jako řidič autobusu dne 8. 3. 2003, při níž došlo ke shora popsané dopravní nehodě.
Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaný při způsobení zmíněné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním - neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného, a proto (prvního) žalovaného nestíhá povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č.j. 1 Co 94/2010-505, mimo jiné druhým odstavcem výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný P. K. je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že žalovaný při způsobení uváděné dopravní nehody jednal v rámci plnění úkolů jako zaměstnanec třetího žalovaného, přičemž neoprávněný zásah do osobnosti žalobců byl způsoben přímým jednáním – neúmyslným zaviněním dopravní nehody v rámci plnění činnosti třetího žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu žalovaný vybočil z rámce činnosti, kterou byl právnickou osobou, svým zaměstnavatelem (LSK Autobusy spol. s r. o.) pověřen, neboť v době nehody jel nepovolenou rychlostí a dostatečně se nevěnoval řízení autobusu, sjel zjevně bez omluvitelného důvodu na nezpevněnou krajnici, což mělo za následek skutkový děj dopravní nehody. Dále vybočil z mezí činnosti, kterou byl svým zaměstnavatelem pověřen i tím, že padělal a pozměňoval veřejnou listinu (§176 odst. 1 tr. zák.), dopsal si do příslušné kolonky veřejné listiny opravňující ho k řízení vozidla přepravujícího více než 9 osob údaj o profesní způsobilosti, aniž by absolvoval příslušná školení a přezkoušení pro řidiče těchto vozidel. Dále odvolací soud připomněl, že lze dovodit, že za situace, pokud by údaje v listině opravňující ho k řízení autobusu tuto profesní způsobilost potřebnou k řízení autobusu neměl, neuzavřela by s ním společnost LSK Autobusy, spol. s r.o. dohodu o pracovní činnosti, neboť by se nevystavovala riziku, že žalovaný řídí autobus, aniž by byl proškolen v potřebných znalostech na příslušnou řidičskou skupinu. Žalovaný svým jednáním v předchozích dvou větách popsaných vybočil z rámce činnosti, kterou byl zaměstnavatelem pověřen, a je namístě závěr, že nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, kterou žalobci utrpěli tím, že jejich syn byl při dopravní nehodě usmrcen. Pokud by odvolací soud neshledal odpovědným, vedle třetího žalovaného, i prvního žalovaného, a nedovodil, že jmenovaný vybočil svým jednáním z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele, pak by tento závěr odporoval obecně chápanému pojmu a obsahu výrazu „spravedlivé rozhodnutí“, neboť první žalovaný by nenesl ani část odpovědnosti za neoprávněný zásah způsobený žalobcům usmrcením syna, přesto, že v rámci své profesní činnosti porušil vyloženým způsobem řadu právních norem.
K dovolání žalovaného proti výroku I. věta druhá rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, tento rozsudek v napadeném výroku zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovořilo se o rámci, resp. o mezích úkolů), postihují v rámci analogie §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle §13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobu , neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu). Pouze ve výjimečném případě, t.j. kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení (exces) z realizace činnosti právnické či fyzické osoby , která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro jejich činnost použita, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle §13 obč. zák. vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba , zpravidla zaměstnanec; z činnosti právnické či fyzické osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by dokonce mělo povahu trestného činu . Dovolací soud zdůraznil, že o dvolací soud však shora uvedené zásady zcela zřetelně neodůvodněně (bez konkrétního zákonného podkladu) modifikoval úvahou, že odpovědnost za ve sporu popisovaný zásah nese (též) první žalovaný, protože při svém jednání, resp. činnosti, vybočil porušením řady právních předpisů z rámce plnění úkolů svého zaměstnavatele , takže by bylo v rozporu s požadavkem na spravedlivé rozhodnutí, aby také on nenesl část odpovědnosti za popsaný zásah vedle třetího žalovaného. Dovolací soud si při svém rozhodování byl plně vědom skutečnosti, že první žalovaný v rozhodné době porušil řadu povinností (a to i v intenzitě trestného činu), přesto musel konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by toto jednání bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení §420 obč.zák.
Vrchní soud v Praze poté opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 21. srpna 2012, č.j. 1 Co 94/2010-637, ve spojení s usnesením ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 1 Co 94/2010-654, a výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný P. K. je povinen z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. zaplatit každému žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak ho co do zamítnutí dalších 200.000,- Kč pro každého žalobce potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi žalobci a prvním žalovaným.
Vrchní soud uvedl, že se cítí být vázán právním názorem dovolacího soudu. Dále konstatoval, že v ustanovení §11 obč. zák. ani §13 obč.zák. není konkrétně zakotveno, kdo je v řízeních o ochraně osobnosti pasivně věcně legitimovaným subjektem, tedy kdo je nositelem povinností, o které v daném řízení jde. Může jím proto být ten, kterého žalobci za původce zásahu označí, jehož jednáním či opomenutím se cítí být dotčeni ve svých osobnostních právech, v dané věci pak v právu vytvářet harmonickou rodinu spolu s dětmi. Pokud by žalobci požadovali škodu, pak by bylo zcela právně čisté žalovat toho, kdo za škodu odpovídá. Na tuto možnost odkazuje i ustanovení §16 obč. zák. V daném řízení nejde o náhradu škody, ale o žalobu na ochranu osobnosti, takže nelze zcela beze zbytku formálně aplikovat ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Pokud se žalobci cítili dotčeni ve svém osobnostním právu na rodinný život spolu se synem a jako původce zásahu označili řidiče autobusu, který porušil své právní povinnosti, nelze jim podsouvat, že měli žalovat zaměstnavatele řidiče, neboť ten by odpovídal v případě nároku na náhradu škody. Žalovaný se porušením svých povinností dopustil několika excesů, a proto nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců způsobený jednáním, které již nelze pokládat za jednání odpovědného zaměstnance. Je tedy v řízení o ochranu osobnosti odpovědným subjektem a splňuje i předpoklady odpovědnosti za újmu na osobnostních právech (a s tím spojené sankce) dle §13 obč. zák. V této souvislosti poukázal odvolací soud také na generální prevenční klauzuli obsaženou v ustanovení §3 obč. zák. a má za to, že žalobou uplatněný nárok a jemu odpovídající povinnost žalovaného má svůj základ i v tomto ustanovení, když ustanovení §11 obč. zák. se vyznačuje obecnějším charakterem, a proto označit subjekt, který za porušení osobnostních práv odpovídá, lze i za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Poté Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č.j. 30 Cdo 690/2013-704, opětovně dospěl k závěru, že toto dovolání je - obdobně jako předešlé - i v tomto případě důvodné, rozsudek v dovoláním dotčené části zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně s přihlédnutím k ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 v tehdejším znění citovaného zákona nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí v této věci podrobně rozvedl obecná kritéria pro určení odpovědné osoby v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv činností osoby použité právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické nebo fyzické osoby, kdy (s výjimkou excesu použité osoby) v rámci analogie §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle §13 obč. zák. stíhají samotnou právnickou či fyzickou osobu a vyslovil i jednoznačný závěr týkající se posuzovaného případu, že ze spisu nevyplývá, že by jednání prvního žalovaného bylo možno kvalifikovat jako exces, který by v posuzovaném případě vyloučil analogickou aplikaci ustanovení §420 obč. zák . Dále mimo jiné uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu zcela přehlíží, jak ustálený názor doktríny, tak i konstantní judikaturu dovolacího soudu (ale ve své podstatě i judikaturu soudů nižších stupňů, včetně judikatury vlastní) podle níž „jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit jinou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce podle §13 obč. zák. (tuto) samotnou osobu, která takovou osobu použila; neoprávněný zásah se přičítá výlučně této samotné osobě. Zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby) byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi přímo použitá fyzická osoba. Z činnosti používající osoby však nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, k němuž by došlo např. v důsledku trestného činu, v opilosti apod. Přímá odpovědnost tzv. použité osoby nastupuje (pouze) v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním (jímž újmu způsobila) výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní, resp. zájmy nebo potřeby třetích osob, případně jestliže svým jednáním z mezí dohodnuté či stanovené pracovní činnosti excesivně vykročila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v žádném případě nepřináší relevantní argumenty, které by - byť alespoň zčásti - odůvodňovaly jeho odlišné právní posouzení věci. Argumentace odkazující na možnou aplikaci ustanovení §3 obč. zák. se jeví jako nepřípadná, neboť soud odkazem na ustanovení §3 odst. 1 cit. zákona nemůže založit neexistující právo či povinnost. Pokud by se snad jednalo o aplikaci ustanovení §3 odst. 2 obč. zák., pak i prohřešení se proti zásadám uvedeným v tomto ustanovení by se přičítala používající osobě, a nikoliv žalovanému. Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části nelze pokládat za správný a proto jej v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu k dalšímu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 o.s.ř. dovolací soud současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí.
Poté Vrchní soud v Praze (v jiném složení senátu) rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č.j. 1 Co 94/2010-729, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil každému ze žalobců částku 100.000,- Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud vyložil, že pokud dovolací soud v předchozích rozsudcích opakovaně vyslovil jednoznačný závěr k dané právní problematice, že v uvedeném jednání žalovaného, byť i soudem trestně kvalifikovaném, nelze spatřovat exces, který by vyloučil analogickou aplikaci ustanovení §420 obč.zák., je odvolací soud tímto závazným právním názorem vázán. Znamená to, že žalovaný za jinak nepochybný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců způsobený jeho přímým jednáním neodpovídá osobně přímo postiženým žalobcům. Za tento zásah odpovídá v rámci analogie ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §853 téhož zákona namísto něho fyzická (právnická) osoba, která jej k realizaci své činnosti použila.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen předchozímu zástupci žalobců dne 16. ledna 2014 a právní moci nabyl dne 27. ledna 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dne 11. března 2014 prostřednictvím svého advokáta dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Především napadají tu skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno jiným senátem, resp. nezákonným soudcem, což považují za podstatnou procesní vadu, která mohla mít za následek vadné a nezákonné rozhodnutí ve věci. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že se žalovaný dopustil takového excesu, který by mohl vyloučit analogické užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.2013. Jsou přesvědčeni, že žalovaný vědomě a úmyslně porušil několik podstatných a základních povinností a tímto jednáním tak způsobil dopravní nehodu. Z toho důvodu se žalobci domnívají, že se jedná o osobní odpovědnost žalovaného jako fyzické osoby, která by měla za škodu odpovídat v režimu ustanovení §11 a násl. obč. zák. Jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces a současně i základní právo na zákonného soudce. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) za situace, kdy dovolání žalobců bylo podáno u soudu dne 11. března 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců a) a b) v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
S ohledem na výtky dovolatelů dovozující, že odnětím věci původně rozhodujícímu senátu bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, pak je třeba poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud toto své opatření odůvodnil v rozsudku ze dne 25. dubna 2013, č.j. 30 Cdo 690/2013- 704, tak, že zásadním způsobem nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Dovolací soud tehdy vyslovil, že si je vědom skutečnosti, že institut odnětí věci soudci je – již z její povahy – krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Současně zdůraznil, že ústavně právního výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz ), který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem . O takovýto případ se dle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jednalo, když senát odvolacího soudu, přes své zcela formální tvrzení o opaku, nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený dovolacím soudem.
Jestliže pak dovolatelé připomínají, že odvolací soud, po té, co opětovně o věci rozhodoval, uvedl nové skutečnosti, o které opřel své odlišné stanovisko (např. aplikace ustanovení §3 obč. zák. – kdy poukázal také na generální prevenční klauzuli obsaženou v ustanovení §3 obč. zák. a vyslovil přesvědčení, že žalobou uplatněný nárok a jemu odpovídající povinnost prvního žalovaného má svůj základ i v tomto ustanovení, když ustanovení §11 obč. zák. se vyznačuje obecnějším charakterem, a proto označit subjekt, který za porušení osobnostních práv odpovídá, lze i za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ), pak je třeba konstatovat, že tato úvaha nebyla případná, a nelze ji označovat za „novou skutečnost“.
Je proto třeba opětovně konstatovat, že dovolání nevykazuje ztotožnění se s požadavky obsaženými v ustanovení §237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobce a) a b) nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř., když dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, avšak s ohledem na mimořádné a tragické okolnosti posuzovaného případu, byly shledány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu