ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2062.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2062/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. N. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným 1) B. M. , zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, 2) M. H. , 3) Mgr. R. R., LL.M. , a 4) P. Z. , zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem Advokátní kanceláře Matouš & partneři, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lazarská 6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 490/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2013, č. j. 30 Co 438/2012-382, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 19.650,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Filipa Matouše, advokáta Advokátní kanceláře Matouš & partneři, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lazarská 6.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2012, č. j. 4 C 490/2009-260, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že zůstavitel M. N. (otec žalobkyně), který zemřel dne 28. května 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem id. ½ domu č. p. postaveného na pozemku p. č., a dále id. ½ pozemku p. č. a pozemku p. č., vše v obci P. a v katastrální území B. (dále též „předmětné nemovitosti“). Po provedeném řízení soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 31. března 2003, na základě které zůstavitel převedl žalované svůj spoluvlastnický podíl (v rozsahu id ½) na předmětných nemovitostech není neplatná ve smyslu §38 odst. 2 ani ve smyslu §39 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 30 Co 438/2012-382, potvrdil shora označený rozsudek soudu prvního stupně dle §219 o. s. ř. Po doplnění dokazování se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zůstavitel v době uzavření kupní smlouvy ze dne 31. března 2003 netrpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomu úkonu neschopným (tj. zůstavitel byl v té době schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky). Podle odvolacího soudu uvedená kupní smlouva není neplatná ani z tvrzeného důvodu, že zůstavitel nebyl vlastníkem převáděné části nemovitosti, či z důvodu, že jde o lichevní smlouvu. Byť v řízení vyšlo najevo, že zůstavitel trpěl poruchou osobnosti, v řízení nebylo zjištěno, že by tato porucha či jiné okolnosti vedly u zůstavitele v době uzavírání kupní smlouvy ke stavu tísně, rozrušení, že by způsobovaly rozumovou slabost či nedostatečnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud se tímto rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „neboť skutky obdobné byly soudem dovolacím rozhodovány rozdílně, případně právní otázka, jak byla odvolacím soudem v návaznosti na judikaturu dovolacího soudu vysvětlena, má být posouzena jinak.“ Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu a ve svém dovolání předkládá svou skutkovou verzi a její právní posouzení vedoucí k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. března 2003 je lichevního charakteru a je tudíž ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Kromě toho dovolatelka spatřuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy také z důvodu, že v době podpisu smlouvy mezi otcem dovolatelky a žalovanou 1) nebyl ještě podán návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 16. ledna 2003 (jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem), kterou prodávající Městská část Praha 7 uzavřela s otcem žalobkyně a žalovanou, a že žalovaná 1) uzavřela smlouvu o převodu k bytové jednotce s žalovaným 4) ještě před podáním návrhů na vklad vlastnictví smlouvy ze dne 31. března 2003.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřili žalovaní 3) a 4).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. října 2013, projednal a rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolatelka sice zákonu odpovídajícím způsobem vymezila své dovolání v právní otázce tzv. lichevní smlouvy, na jejímž řešení rovněž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, avšak nelze přisvědčit její dovolací argumentaci, že v řešení této otázky se odvolací soud (jakkoliv) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadené rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při řešení otázky, zda kupní smlouva, kterou dne 31. března 2003 uzavřel (jako prodávající) zůstavitel M. N. (otec žalobkyně) s žalovanou 1) (kupující) je tzv. lichevního charakteru, kterou by v takovém případě postihovala absolutní neplatnost ve smyslu §39 obč. zák., postupoval plně v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4655/2009, a navazující judikatury řešící uvedenou problematiku. Z odůvodnění odvolacího rozsudku, s přihlédnutím k obsahu spisu, přitom nelze dovodit, že by v kontextu skutkových okolností případu (které v dovolacím řízení nelze revidovat) se odvolací soud dopustil aplikačního pochybení při řešení této právní otázky. Odvolací soud v řízení soustředil na podkladě procesně korektního postupu pro rozhodnutí zásadně významné skutečnosti, které mu umožňovaly přistoupit k učiněnému právně kvalifikačnímu závěru (tj., že předmětná převodní smlouva není postižena absolutní neplatnosti ve smyslu §39 obč. zák.). Správně přitom odvolací soud verifikoval otázku tvrzeného nepoměru vzájemných plnění ve vztahu ke kupní ceně, za kterou otec žalobkyně kupoval spoluvlastnický podíl od Městské části Praha 7. Již v tomto směru nelze dospět k závěru o naplnění znaku lichevní smlouvy ve smyslu judikatury dovolacího soudu, neboť zjištěné skutečnosti cenovou diskrepanci mezi „nabývacím“ a „pozbývacím“ titulem (kupní smlouvou) u učiněných právních úkonů otcem žalobkyně nevykazují; okolnosti následných majetkových převodů ze strany žalované 1) jsou pak již pro řešení dané právní otázky nerozhodné.
Dovolatelka rovněž zákonu odpovídajícím způsobem vymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem i v řešení otázky posouzení neplatnosti právního úkonu při uzavírání kupní smlouvy v době, kdy převodce není ještě vlastníkem převáděného majetku (v tomto případě nemovitého majetku), leč ani v tomto případě se jí nepodařilo takto vymezený dovolací důvod osvědčit, neboť i v řešení této právní otázky se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, zaujal a odůvodnil právní názor, že prodávající v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícími opatří, resp. předá. V případě převádění nemovitostí zapsaných v katastru bylo pak v právních poměrech platných do 31. prosince 2013 určující, kdy takto uzavřená kupní smlouva byla s návrhem na vklad podána u katastrálního úřadu, neboť ve smyslu §2 odst. 3 tehdy platného a účinného zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, právní účinky vkladu vznikaly na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, přitom nedávala žádného podkladu pro závěr, že by nebyla dodržena nezbytná časová posloupnost (z hlediska právních účinků vkladu) při učiněných majetkových transakcí mezi Městkou částí Praha 7 a otcem žalobkyně a žalovanou 1, dále mezi otcem žalobkyně a žalovanou 1, a následně mezi dalšími majetkovými převody učiněnými žalovanou 1).
Lze tedy závěrem shrnout, že v řešení shora dovolatelkou řádně vymezených právních otázek odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který neshledává důvod, aby tyto rozhodné právní otázky byly řešeny jinak. Dovolání dovolatelky v této části není proto přípustné.
V části, v níž dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. (pokud dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o platnosti předmětných kupních smluv, a předkládá svou skutkovou verzi případu) dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi dovolatelkou a žalovaným 4), který se vyjádřil k podanému dovolání a v tomto řízení byl zastoupen advokátem, bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, když dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému 4) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady žalovaného 4) sestávají z odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 1.909.375,- Kč, tj. z ceny předmětného spoluvlastnického podílu, jak byla vyjádřena v kupní smlouvě ze dne 31. března 2003 – k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 721/01, nebo např. ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10 (které jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 15.940,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 3.410,40 Kč představující náhradu za 21% DPH podle §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 19.650,40 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.650,40 Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovanému 4) k rukám jeho advokáta, který žalovaného 4) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a ostatními žalovanými se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 11. června 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu