ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.211.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 211/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 255/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 340/2011 - 121, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2011, č. j. 15 C 255/2010 - 35, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2011, č. j. 15 C 255/2010-35, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 340/2011-121, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 (dále také „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 15 C 255/2010 - 35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 52.500,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 67.500,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 340/2011 - 121, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci částku 67.500,- Kč s příslušenstvím, a ve vyhovujícím výroku jej potvrdil.
Po doplněném dokazování vyšel odvolací soud z následujících skutkových zjištění. Dne 23. 12. 1999 byl u soudu podán návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce AGROPODNIK RADOUŇ, a.s., jehož základní jmění podle zápisu v obchodním rejstříku činilo přes 25 milionů korun. V únoru 2001 podal další věřitel u soudu návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce. Usnesením ze dne 9. 4. 2001 prohlásil soud na majetek úpadce konkurs. Dne 8. 6. 2001 byla svolána schůze konkursních věřitelů. Dne 13. 6. 2001 nařídil soud přezkumné jednání na den 3. 9. 2001. Ze zprávy správce konkursní podstaty ze dne 26. 6. 2001 se podává naprostá nesoučinnost úpadce. Žalobce přihlásil svoji pohledávku ve lhůtě dvou měsíců běžící od přezkumného jednání, tj. nejpozději do 3. 11. 2001. Celkem bylo přihlášeno 167 pohledávek, přičemž dvanáct jich bylo zcela popřeno. Zvláštní přezkumné jednání bylo nařízeno na 7. 1. 2002. Počet konkursních věřitelů byl 175. V dubnu 2002 uznal správce konkursní podstaty dodatečně další pohledávku. V mezidobí vydával soud k žádostem výpisy ze seznamu přihlášených pohledávek. V červenci a srpnu 2002 podal správce konkursní podstaty soudu zprávu o činnosti. V říjnu 2002 požádal správce konkursní podstaty soud o souhlas s vyplacením zálohy. Další zprávy podal správce konkursní podstaty v listopadu 2002 a květnu 2003. Usnesením ze dne 25. 6. 2003 vyzval soud členy věřitelského výboru k identifikaci jejich zástupců a usnesením ze dne 2. 9. 2003 rozhodl o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele. Usnesením ze dne 19. 2. 2004 soud uložil správci konkursní podstaty, aby podal konečnou zprávu do 1. 5. 2004. V odůvodnění usnesení konstatoval, že správce konkursní podstaty neposkytl v roce 2003 dílčí zprávu o své činnosti. Dne 15. 4. 2004 podal správce konkursní podstaty soudu pátou dílčí zprávu o své činnosti, v níž mimo jiné uvádí, že v období od 19. 12. 2002 do 10. 3. 2004 byla konána řada dražeb majetku úpadce a byla zpeněžována konkursní podstata. Usnesením ze dne 7. 6. 2004 stanovil soud lhůtu k podání konečné zprávy do 1. 12. 2004. V červenci 2004 došla soudu žádost o svolání věřitelského výboru. Dne 11. 10. 2004 informoval správce konkursní podstaty soud o konání dražby akcií společností TEXAL, a.s. Dne 20. 10. 2004 správce konkursní podstaty informoval soud, že akcie byly zpeněženy za částku 1.800.000,- Kč. Dne 22. 12. 2004 doručil správce konkursní podstaty soudu návrh na vyřazení neprodejného a neexistujícího majetku úpadce z konkursní podstaty, jakož i nedobytných pohledávek za jeho dlužníky. Dne 7. 1. 2005 navrhl správce konkursní podstaty dílčí uspokojení oddělených věřitelů. Dne 9. 12. 2005 předvolal soud správce konkursní podstaty ke slyšení o konečné zprávě na 25. 1. 2006, na kterém správce konkursní podstaty předložil soudu konečnou zprávu a návrh na rozvrh. Dne 26. 1. 2006 vyslovil soud souhlas s vyloučením majetku z konkursní podstaty. Dne 29. 6. 2006 podal správce konkursní podstaty soudu zprávu o uspokojení oddělených věřitelů. V prosinci 2006 došla soudu žádost odděleného věřitele o vydání výtěžku ze zpeněžení nemovitého majetku. Dne 19. 2. 2007 rozhodl soud o procesním nástupnictví konkursního věřitele. Konečná aktualizovaná zpráva byla správcem konkursní podstaty doručena soudu v dubnu 2007. Usnesením ze dne 28. 6. 2007 vyrozuměl soud věřitele o vyvěšení konečné zprávy. Dne 13. 3. 2008 vydal soud rozvrhové usnesení, které nabylo právní moci 3. 9. 2008. Podle tohoto rozvrhové usnesení byla žalobci z přihlášené pohledávky 96.704,- Kč vyplacena dne 25. 11. 2008 částka 495,04 Kč. Usnesením soudu ze dne 13. 5. 2010 byl konkurs na majetek úpadce zrušen. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 6. 2010.
Odvolací soud nepovažoval nárok žalobce za promlčený, neboť konkursní řízení skončilo až usnesením soudu o zrušení prohlášeného konkursu na majetek úpadce ze dne 13. 5. 2010, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2010, a žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 25. 5. 2010 a u soudu prvního stupně dne 5. 10. 2010. Vzhledem k celkové délce konkursního řízení (23. 12. 1999 – 3. 6. 2010) a charakteru přihlášené pohledávky (nárok podle restitučních předpisů) je zřejmé, že soud neplnil svoji dohledovou povinnost řádně ve smyslu rychlosti řízení. Délku posuzovaného řízení odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) hodnotil jako nepřiměřenou, zakládající odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nevycházel ve vztahu k žalobci z délky řízení od přihlášení pohledávky žalobce, ale od podání návrhu na prohlášení konkursu (23.12. 1999) do vyplacení poměrné části přihlášeného nároku (25. 11. 2008). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval řízení za složité, neboť převážná většina přihlášených věřitelů (158 ze 175) uplatnila v konkursním řízení pohledávky vzniklé ze stejného právního důvodu (nároky podle restitučních předpisů). Naopak význam řízení pro žalobce považoval odvolací soud za značný, neboť se týkalo jeho restitučního nároku. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel odvolací soud z částky 15.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady a každý další rok řízení, celkem tedy 120.000,- Kč, a proto žalobci plně vyhověl.
Proti oběma rozsudkům podala žalovaná dovolání. Zásadní právní význam žalovaná spatřuje v posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k žalobci. Podle jejího názoru počala promlčecí doba běžet již ke dni právní moci rozvrhového usnesení (3. 9. 2008), nejpozději ke dni, kdy byl žalobci vydán výtěžek z konkursní podstaty (25. 11. 2008), neboť další průběh řízení již nemohl nic změnit na právním postavení žalobce. V této otázce žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 (dostupný, stejně jako další zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z www.nsoud.cz). Navíc oba soudy nižších stupňů považovaly za poslední den posuzovaného řízení den vyplacení poměrné části přihlášeného nároku. Nárok na přiměřené zadostiučinění tak podle žalované mohl být uplatněn nejpozději 3. 3. 2009, ale žádost byla uplatněna až dne 25. 5. 2010, a proto je nutno nárok považovat za promlčený.
Vedle toho považuje žalovaná nárok i za neopodstatněný, neboť i konkursní řízení trvající deset let může být řízením trvajícím přiměřenou dobu – jako v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010. Navíc ve vztahu k žalobci řízení trvalo pouze 7,5 let, protože délka by měla být počítána od vstupu žalobce do řízení (přihlášení pohledávky), nikoliv od prohlášení konkursu na majetek úpadce, jak učinil odvolací soud. Žalovaná má dále za to, že pokud nebyly shledány konkrétní průtahy v řízení, jsou závěry soudů nižších stupňů o nepřiměřenosti délky řízení nepřiléhavé, i vzhledem k jeho složitosti (167 přihlášených pohledávek, několik souvisejících soudních sporů, nutnost opakovaně řešit otázku právního nástupnictví, nespolupráce úpadce, stav majetku). Přitom pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010. Žalovaná se neztotožňuje ani se závěrem o zanedbání dohledové povinnosti konkursního soudu a stát nelze činit odpovědným za průtahy vzniklé na straně správce konkursní podstaty. Taktéž poukazuje na jiná kompenzační řízení, zahájená některými dalšími konkursními věřiteli ohledně posuzovaného řízení, ve kterých soudy nižších stupňů hodnotily délku řízení jako přiměřenou a ztotožnily se i s námitkou promlčení. Žalovaná rozporuje závěr, že by posuzované řízení mělo pro žalobce zvláštní význam; pohledávka žalobce sice plyne z restitučních nároků, žalobce byl však toliko dědicem původně postižených zemědělců, tudíž v případě jeho pohledávky vystupuje do popředí její majetkoprávní (nikoli restituční) charakter. Navíc výsledek posuzovaného řízení byl s ohledem na majetek úpadce a množství přihlášených pohledávek předvídatelný. Konečně ani sám žalobce netvrdí (kromě neuspokojení přihlášené pohledávky) žádná strádání v duševní rovině. Pro případ žalovaná uvádí, že přiznané zadostiučinění je neúměrně vysoké, a to s ohledem na skutečnost, že v konkursu bylo přihlášeno více než 150 věřitelů, a takto vzniklá újma je tedy sdílená, jak je uvedeno ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že právní názor žalované ohledně počátku promlčecí doby je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se Stanoviskem a s rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Podle žalobce z této judikatury vyplývá, že u ukončení konkursního řízení je z hlediska počátku promlčecí doby klíčové nabytí právní moci usnesení o zrušení prohlášení konkursu na majetek úpadce, zatímco z hlediska posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je rozhodující, kdy správce konkursní podstaty vůči žalobci splnil pravomocné rozvrhové usnesení. Žalobce dále rozporuje dovolací námitku žalované, že nedostatečně tvrdí vznik nemajetkové újmy, námitku, že s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, je možné desetiletou délku konkursního řízení považovat za přiměřenou, i námitku, že pro něj řízení nemělo zvláštní význam. Konečně nesouhlasí ani s názorem žalované, že vzhledem k počtu účastníků byla vzniklá nemajetková újma sdílená a její odškodnění by tak mělo být podstatně sníženo.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nemá funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3667/2011, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1418/2011), a proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 67.500,- Kč s příslušenstvím) je bez dalšího přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací námitka žalované proti závěru odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby není důvodná. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě), neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§32 odst. 3 věta druhá OdpŠk). Zatímco odvolací soud považoval řízení za skončené až dnem 3. 6. 2010, kdy nabylo právní moci usnesení o zrušení konkursu ze dne 13. 5. 2010, podle žalované počala promlčecí doba běžet již ke dni právní moci rozvrhového usnesení (3. 9. 2008), případně ke dni, kdy byl žalobci vydán výtěžek z konkursní podstaty (25. 11. 2008), neboť další průběh řízení již nemohl nic změnit na právním postavení žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu je však v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněným pod č. 94/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je pro účely posouzení běhu promlčecí doby ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk konkursní řízení obvykle skončeno dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud v posuzovaném případě žádný důvod se odchylovat. Odkaz v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, je nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se netýká výkladu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk.
K obecné námitce žalované ohledně přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud připomíná, že učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je především úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení.
Takovou právní otázku je například stanovení dne, kterým počíná běžet konkursní řízení pro konkursního věřitele (což je zásadní pro stanovení celkové délky řízení dle §31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk). V tomto ohledu je třeba přisvědčit žalované, neboť při řešení této otázky dospěl odvolací soud k jinému závěru než Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu 31a odst. 3 OdpŠk je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu. Odvolací soud vzal za počátek řízení den, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu (23. 12. 1999), žalobce se ovšem do posuzovaného řízení se svou pohledávkou přihlásil později; ze skutkových zjištění vyplývá, že se přihlásil ve lhůtě dvou měsíců běžící od přezkumného jednání (3. 9. 2001), tj. nejpozději do 3. 11. 2001. Právní posouzení celkové délky řízení odvolacím soudem (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) pro účely zvážení, zda jde o délku řízení přiměřenou nebo nepřiměřenou, je proto nesprávné.
Žalované lze rovněž přisvědčit v tom, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, podle něhož závěr o tom, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Takový úsudek v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu absentuje.
Oproti tomu se nelze ztotožnit s námitkou žalované, že pokud nebyly shledány konkrétní průtahy v řízení, jsou závěry soudů nižších stupňů o nepřiměřenosti délky řízení nepřiléhavé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení totiž může dojít i tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům (viz bod III. Stanoviska, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009).
Žalovaná dále namítá, že posuzované řízení nemělo pro žalobce zvláštní význam. Pohledávka žalobce sice plyne z restitučních nároků, žalobce byl však toliko dědicem původně postižených zemědělců, tudíž v případě jeho pohledávky vystupuje do popředí její majetkoprávní (nikoli restituční) charakter. Naopak odvolací soud považoval význam řízení pro žalobce za značný, neboť se týkal restitučního nároku, jehož výplaty se domáhal od roku 1992.
Podle Nejvyššího soudu samotná skutečnost, že žalobce je dědicem původně postižených osob, neznamená, že by pro něj význam řízení ohledně uspokojení pohledávky vyplývající z restitučních nároků byl automaticky nižší než přímo pro osoby původně postižené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010). Nelze však přehlédnout, že v posuzované věci se žalobce nedomáhal ochrany svých práv v nalézacím či vykonávacím řízení, ale že svou pohledávku uplatnil v řízení konkurzním, což má pro posouzení významu předmětu řízení pro něj zásadní dopady.
K významu konkursního řízení (jeho realizační fáze) pro konkursního věřitele, jehož pohledávka vyplývala z restitučních předpisů, se Nejvyšší soud blíže vyjádřil v již uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 (dále např. v usnesení ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4353/2011), v němž uvedl, že „povaha konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně (srov. §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění)“. Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku konstatoval, že „zákonodárce (nepochybně se znalostí mechanismů konkursního řízení, jehož kolektivní povaha zásadně neumožňuje urychlit uspokojení individuální pohledávky konkursního věřitele jen proto, jaký význam pro něj tento nárok má) upřednostnil (pozitivně diskriminoval) věřitele s tzv. restitučními nároky již tím, že z nich učinil přednostní věřitele, jejichž pohledávky se uspokojují jako pohledávky první třídy (§68 odst. 2 ZKV)“ a dodal, že „nevyjdou-li najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“.
Z uvedené judikatury pro nyní posuzovanou věc plyne, že nelze za daných okolností učinit závěr o zvýšeném významu řízení pro žalobce dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk pouze na základě skutečnosti, že žalobce (stejně jako mnoho dalších věřitelů v posuzovaném řízení) přihlásil do konkursního řízení pohledávku vyplývající z restitučních nároků. V důsledku toho pak nelze vycházet ze „značného významu“ posuzovaného řízení při hodnocení (ne)přiměřenosti celkové délky řízení, ale je třeba odvíjet význam předmětu řízení pro žalobce od výše plnění, kterého se mu nakonec v konkurzním řízení dostalo. Pokud tak odvolací soud neučinil, je i v této otázce jeho právní posouzení nároku žalobce nesprávné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná svůj závěr z rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle kterého zadostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.
Žalovaná dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení nelze považovat za složité, protože naprostá většina přihlášených pohledávek vycházela ze stejného právního titulu. Podle ní lze délku posuzovaného řízení ospravedlnit, a to zejména jeho složitostí (167 přihlášených pohledávek, několik souvisejících soudních sporů, nutnost opakovaně řešit otázku právního nástupnictví, nespolupráce úpadce, stav majetku).
Taktéž k otázce složitosti konkursního řízení (v jeho realizační fázi) se vyjádřil Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, podle něhož se složitost řízení může projevit v mnoha okolnostech, například právě ve vazbě na množství v konkursu uplatněných nároků, respektive počet přihlášených konkursních věřitelů („jinak zpravidla probíhá konkursní řízení, jehož se účastní několik konkursních věřitelů a jinak konkursní řízení, jehož se účastní několik desítek, stovek nebo tisíc konkursních věřitelů“). Skutečnost, že mnoho z nich vychází např. z restitučních nároků, jistě může hrát určitou roli, ale nic to nemění na tom, že z pohledu složitosti je počet přihlášených pohledávek zásadní a mívá velký dopad do složitosti, potažmo celkové délky řízení. Nejedná se navíc o jedinou okolnost, kterou by se měl soud při posuzování složitosti řízení zabývat (blíže viz citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, část VI.). Pokud tedy odvolací soud nepřihlédl při posuzování kritéria složitosti k vysokému počtu přihlášených pohledávek, eventuálně konkursních věřitelů, a k procesním obtížím s tím spojeným a následně se přímo podílejícím na celkové délce řízení, je jeho právní posouzení dané otázky neúplné, a tudíž nesprávné.
Odvolací soud správně nepřihlédl k tvrzení žalované o sdílené povaze újmy na straně konkurzních věřitelů, když dané tvrzení uplatnila nepřípustně až v rámci svého odvolání (viz §205a o. s. ř.).
Výše uvedené nesprávné právní posouzení v otázce stanovení počátku posuzovaného řízení, nezohlednění vysokého počtu konkursních věřitelů při posuzování složitosti řízení a nesprávného posouzení významu řízení pro žalobce zakládají podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu i v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (do částky 52.500,- Kč s příslušenstvím), přičemž dovolání je i v daném rozsahu z důvodů výše vyložených důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, a to včetně nákladového výroku (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dalším řízení by měl odvolací soud vedle právního názoru dovolacího soudu vysloveného v tomto rozhodnutí (§243d odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) zohlednit i další judikaturu zdejšího soudu k jednotlivým kritériím uvedeným v 31a odst. 3 OdpŠk – v prvé řadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 (zejm. část VI.), a Stanovisko (zejm. část IV.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu