ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2347.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2347/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. N., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 132/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 28 Co 518/2013-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení u Obvodní soud pro Prahu 2, domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 1,020.080,- Kč, která mu měla být způsobena řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 68/2011 (dále jen „předchozí řízení“) týkajícího se sporu vzniklého v souvislosti se shromážděním vlastníků jednotek. Majetková újma měla žalobci vzniknout tím, že mu v předchozím řízení byla rozsudkem uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19.080,- Kč. Součástí soudem vypočtené výše náhrady nákladů byla také paušální odměna ve výši 15.000,- Kč dle ustanovení §7 písm. g) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Žalobci však byla v obdobné právní věci týkající se sporu vzniklého ze shromáždění vlastníků bytových jednotek vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 176/2011 uložena povinnost k náhradě paušální odměny dle §5 odst. d) téže vyhlášky ve výši 10.000,- Kč. Z tohoto rozporu proto žalobci měla vzniknout škoda ve výši 5.000,- Kč. Škoda však měla žalobci vzniknout v plné výši náhrady nákladů řízení (tj. 19.080,- Kč), neboť povinnost k náhradě nákladů řízení mu byla uložena, aniž by se soud zabýval věcí samou, a to s odůvodněním, že se nejedná o důležitou záležitost dle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVB“). V dalším se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 1.000,- Kč, jež mu vznikla úhradou soudního poplatku. Uvedeným neprojednáním věci pak byla žalobci způsobena nemajetková újma ve výši 1,000.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 15 C 132/2013-25, žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nedůvodný, neboť rozhodnutí vydané v předchozím řízení nebylo pro nezákonnost zrušeno a není tak splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval, že zamítavé rozhodnutí napadl řádnými či mimořádnými opravnými prostředky a že by dosáhl toho, že by bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem.
Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř a právní otázku „důležité záležitosti“ dle §11 odst. 3 ZVB, kterou dovolací soud dosud neřešil ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ve spojení s čl. 6 a 13 této Úmluvy a důsledkům, které to má z hlediska odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel má za to, že mu byl odepřen přístup k soudu tím, že soud odmítl projednat jeho žalobu s odůvodněním, že se nejedná o „důležitou záležitost“, neboť takový postup považuje za rozporný s právem na pokojné užívání vlastnictví a právem na soudní ochranu. Dovolatel proto zdůraznil, že neuplatňuje své nároky na základě nesouladu nezrušeného rozhodnutí se zákonem, ale na základě nesouladu zákona s Úmluvou. Dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, podle §241 odst. 2 o. s. ř., - dovolatel má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel žalobou uplatnil více nároků se samostatným skutkovým základem - náhradu majetkové škody, zahrnující náhradu nákladů řízení (19.080,- Kč) a zaplacení soudního poplatku (1.000,- Kč), a náhradu nemajetkové újmy (1,000.000,- Kč).
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není dovolání přípustné, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Ohledně samostatných nároků na náhradu škody ve výši 19.080,- Kč a 1.000,- Kč tudíž není dovolání přípustné.
V otázce náhrady nemajetkové újmy může být přípustnost dovolání založena jen dle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatelem vymezená právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání dle citovaného ustanovení, neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí.
Soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na závěru, že nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy není dán, neboť nebyla naplněna podmínka dle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk. Je nezbytné, aby v případném sporu o náhradu škody, která měla být způsobena vadným soudním rozhodnutím, došlo ke zrušení či změně rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. BECK). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je také závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Dovolatel výše uvedené závěry v dovolání nikterak nezpochybnil, přičemž uvedl, že náhrady nemajetkové újmy se nedomáhá na základě nesouladu nezrušeného rozhodnutí se zákonem, ale na základě nesouladu ustanovení §11 odst. 3 ZVB s Úmluvou. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel zjevně nepochopil podstatu odškodňovacího řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., které slouží k tomu, aby poškozenému, jemuž vznikla škoda při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla tato škoda nahrazena. Odškodňovací řízení však nenahrazuje funkci opravných prostředků v případě, kdy účastník předchozího řízení opravných prostředků nevyužil (srov. §8 odst. 3 OdpŠk), a není ani dalším opravným prostředkem za situace, kdy účastníkem užité opravné prostředky nevedly ke zrušení nebo změně tvrzeného nezákonného rozhodnutí (srov. §8 odst. 1 OdpŠk).
Jinými slovy, pokud se dovolatel domnívá, že uvedené ustanovení zákona o vlastnictví bytů je v rozporu s Úmluvou, jako mezinárodní smlouvou, jež má být dle čl. 10 Ústavy v případě rozporu se zákonem aplikována přednostně, pak měl toto tvrzení namítat již v předchozím řízení u Městského soudu v Praze, případně měl proti prvostupňovému rozhodnutí brojit odvoláním. V případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že aplikované ustanovení zákona o vlastnictví bytů je v rozporu s ústavním pořádkem, jehož součástí jsou také mezinárodní smlouvy, byl by povinen využít procedury dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a věc předložit k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Nadto dovolateli k ochraně ústavně zaručených práv slouží také dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, a následně institut ústavní stížnosti, který účastníka opravňuje se domáhat ochrany jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a v souladu s §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, také podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.
Na dovolatelem vymezené právní otázce tudíž záviselo rozhodnutí vydané v předchozím řízení, nikoliv rozhodnutí dovoláním napadené.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu