ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.252.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 252/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce A. F. , právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Šafářem, v advokátní kanceláři Šafář & Partners, s.r.o., se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3, proti žalované FTV Prima, spol. s.r.o ., se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo osoby 48115908, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 17/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013, č.j. 3 Co 155/2013 – 185, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2013, č.j. 30 Co 155/2013 – 203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 3.400,- Kč k rukám JUDr. Pavla Šafáře, advokáta, v advokátní kanceláři Šafář & Partners, s.r.o., se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2013, č.j. 34 C 17/2008 – 150, rozhodl tak, že se žalobci vrací soudní poplatek za odvolání ve výši 1.000,-Kč (výrok I.) a ukládá povinnost sdělit číslo účtu, kam má být soudní poplatek vrácen (výrok II.), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna písemně se omluvit žalobci doporučeným dopisem, zaslaným k jeho rukám v požadovaném znění (výrok III.), dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit částku 100.000,- Kč (výrok IV.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.) a nákladech státu (výrok VI.).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č.j. 3 Co 155/2013 – 185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. věci samé a ve výroku VI. o nákladech řízení. Výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků změnil jen tak, že se tato částka určuje ve výši 13. 228,- Kč a jinak tento výrok potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy rozhodovaly ve věci poté, co byla původní rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstatnou zpravodajství uveřejněného na TV Prima byla snaha, aby veřejnost byla informována o tzv. „Kuřimské kauze“, avšak nebylo nezbytné v rámci ilustrace záměny žalobce za B. Š. zveřejňovat fotografii nezletilého dítěte, tedy ani tehdy nezletilého žalobce, vůči němuž jednali dospělí zavrženíhodným jednáním. Pokud žalovaná měla v úmyslu informovat o závažném dění ve společnosti veřejnost, měla tak učinit způsobem, kdy by nebyla k tomuto zveřejňována nezletilého dítěte bez ověření jeho bližší totožnosti, jeho vztahu k základní informaci, bez ověření stanoviska jeho rodičů; opačný způsob považoval odvolací soud za jednání, které nemá za cíl informovat veřejnost, ale cíl skandalizační. Odvolací soud uvedl, že v tomto případě vysoce převyšuje zájem nezletilého dítěte na ochranu před některými necitlivými a nezodpovědnými sdělovacími prostředky před zájmem veřejnosti o informování dění ve společnosti. Tím, že žalovaná zveřejnila neupravenou fotografii nezletilého, zasáhla do jeho osobnostních práv, a proto bylo žalobci přiznáno finanční zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (dále jen „dovolatelka“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolání směřuje proti všem výrokům odvolacího soudu, když dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že užití fotografií bylo ve skutečnosti užito v souladu s podmínkami tzv. zpravodajské licence. Informování o tzv. „Kuřimské kauze“ patřilo k veřejnému zájmu, kdy je podstatné podávat informace veřejnosti o nebezpečnosti různých sekt a zapojit širokou veřejnost do pátrání po pachatelích. Přitom v relaci nebyla uveřejněna žádná difamující informace, která by se týkala žalobce a která by snižovala důstojnost žalobce ve společnosti. Dovolatelka má současně za to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným zásahem a vzniklou újmou, za kterou má být poskytnuto přiměřené zadostiučinění, když z výpovědi matky vyplývá, že nejvíce traumatizující bylo pro žalobce natáčení a pronásledování, k čemuž ze strany dovolatelky nedošlo. Dle dovolatelky nebyla zkoumána míra tvrzeného zásahu do práv, která měla být způsobena pouhou publikací fotografie, přičemž na pronásledování žalobce ze strany novinářů se podílelo více osob a pouze dovolatelka by měla být takto potrestána, ačkoli nebyla prokázána existence škodlivého následku ani podíl dovolatelky na něm. Navíc nezákonnost užití fotografie nelze dle dovolatelky dovozovat z nezletilosti žalobce. Dovolatelka poukazuje, že k incidentu došlo v roce 2008 a až v roce 2009 došlo ke změně vnímání informování o nezletilých v médiích, kdy zák. č. 52/2009 Sb. doplnil do trestního řádu zákaz zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného kterou je osoba mladší 18 let. S ohledem na tuto skutečnost se dovolatelka domnívá, že chápání zpravodajské licence může být s ohledem na tuto změnu užší, než tomu bylo dříve, ale i tak je z pohledu právní jistoty nepřípustné, aby bylo chování posuzováno podle normy, která nabyla účinnosti po předmětném jednání. V poslední řadě dovolatelka poukazuje na to, že v případě, že se určitá osoba vydává za jinou osobu, tak to nelze považovat za exces ze zákonné zpravodajské licence, dojde-li k zobrazení těchto dvou osob. Dovolatelka proto považuje za legitimní zobrazit jak osobu, zneužívající cizí identitu, tak osobu, jejíž identita byla takto zneužita. S poukazem na všechny tyto skutečnost dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Ve vyjádření k dovolání žalobce zdůraznil, že způsob, jakým byla použita podobizna žalobce v dotčených reportážích dovolatelky, byl zcela jednoznačně nepřiměřený a nemohl tak spadat do tzv. zpravodajské licence. Poukázal i na to, že došlo k psychickému tlaku na žalobce ze strany dovolatelky a že zvýšený zájem okolí na žalobce negativně působil i dále. Žalobce dále poukázal i na zvláštní ochranu dětí v nezletilých, které upravují mezinárodní smlouvy a na to, že i podle trestního řádu je poskytnuta ochrana mladistvému pachateli, a tím spíše by měla být poskytnuta ochrana soukromí žalobci, jakožto oběti. Žalobce proto navrhnul, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť dovolatel ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
V prvé řadě dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení věci ve skutečnosti, že fotografie žalobce užila v souladu s podmínkami tzv. zpravodajské licence. K tomuto již dovolací soud ve svém původním rozhodnutí v téže věci ze dne 22. března 2012, č.j. 30 Cdo 3274/2010, zdůraznil, že podle ustanovení §12 odst. 3 obč. zák. nesmí být použito podobizny ve zpravodajství v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. V souladu s tímto odvolací soud dovodil, že zobrazení fotky žalobce nevedlo k pouhému informování společnosti, ale také sledovalo skandalizační cíl, a tudíž takové jednání nemůže být zahrnuto pod zpravodajskou licenci.
I další otázka, které dovolatelka podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. předkládá, směřuje v podstatné části do skutkových okolností případu. Otázka příčinné souvislosti mezi tvrzeným zásahem a vzniklou újmou, je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025) a právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Tato však dovolatelka svojí otázku nekoncipovala, a proto se jí dovolací soud nemůže meritorně zabývat.
Stejně tak nelze souhlasit s dovolatelkou, že nebyla vůbec zkoumána míra tvrzeného zásahu do osobnostních práv; soudy zhodnotily zásah i skutečnost, proč nebylo na místě přiznat morální zadostiučnění a celkové zhodnocení míry zásahu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 apod.).
Ani námitka dovolatelky, že až v roce 2009 se změnilo všeobecné vnímání a ochrana nezletilých v médiích a došlo tak ke zužování vnímání zpravodajské licence ve smyslu ustanovení §12 odst. 3 obč. zák., nemůže založit přípustnost dovolání. Jak již bylo dovolacím soudem judikováno v rozsudku ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2013, tak „zákon přitom nečiní rozdíl v subjektech, které jsou právem na ochranu osobnosti nadány (srov. výraz „fyzická osoba“ v ustanovení §11 obč. zák.). Nositelem tohoto práva je tak i nezletilé dítě (srov. ustanovení §7 odst. 1 obč. zák., podle něhož způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé). Tato ochrana je dítěti (ve smyslu čl. 1) zajišťována i Úmluvou o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., dále jen „Úmluva o právech dítěte“, nebo „Úmluva“), podle jejíhož čl. 16 odst. 1 žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Podle ustanovení čl. 16 odst. 2 Úmluvy má dítě právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.“ . Dá se tedy uzavřít, že i před rokem 2009, kdy začal být účinný zák. č. 52/2009 Sb., vyplývalo jak ze samotného občanského zákoníku i z mezinárodní Úmluvy o právech dítěte, se má na dítě nahlížet jako na subjekt ochrany osobnosti, který si, vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti, zaslouží, aby jeho osobnost byla šetřena za všech okolností, a proto takové zhodnocení soudy nemůže být v rozporu s principem právní jistoty a závěr přijatý odvolacím soudem tak nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, dovolatelce se nepodařilo uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu