ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2609.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2609/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců d) Mgr. M. K. a e) Ing. R K. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 183/2007, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014, č. j. 44 Co 68/2014 - 260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 36 C 183/2007 – 241, kterým Městský soud v Brně zastavil řízení ve věci zadostiučinění žalobkyně a) ve výši 6.464.000,- Kč s příslušenstvím dle §107 odst. 1, 2 a 5 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení v obou stupních.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné.
V otázce právního nástupnictví v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), odvolací soud vyšel z předpokladu, že tento nárok je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice. Odvolací soud tak shledal, že v soudním řízení nelze ve vztahu žalobkyně a) a žalované pokračovat a musí být zastaveno.
Tento závěr odvolacího soudu žalobci zpochybňují a tvrdí, že jsou právními nástupci žalobkyně a) z původního (posuzovaného) řízení (odkazují na řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 330/93) a v tomto řízení se domáhají přiměřeného zadostiučinění.
Dovolací soud k této námitce dovolatelů uvádí, že nemůže založit přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, podle kterých dovolatelé nebyli účastníky posuzovaného řízení a není tak způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelé dále navrhují, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dosavadní judikatury v otázce osobního charakteru nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §31a OdpŠk (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Namítají, že výklad soudu o tom, že v řízeních, v nichž se jedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu, je „účelový, zakládající nespravedlnost až nemorálnost“.
I přes tuto argumentaci žalobců setrvává Nejvyšší soud na názoru, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení byl v rozhodné době (tj. do konce roku 2013) nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u §13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel. Přiznává-li Evropský soud pro lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před ním, jak na to poukazují dovolatelé, děje se tak výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, uveřejněný pod číslem 90/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3197/2012.
Procesním důsledkem výše uvedeného je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.
Jelikož dovolatelé podali dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelé nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání do tohoto výroku (srov. ustanovení §241a odst. 2 a ustanovení §237 až §238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu