ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2698.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2698/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) Doc. MUDr. J. M., CSc. a b) MUDr. I. N., Ph.D. , obou zastoupených Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 15, proti žalovanému Centrum Holdings, s.r.o. , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1037/49, IČO: 252 73 663, zastoupenému Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova č. 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 60/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 200/2012-188, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 200/2012-188, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č.j. 37 C 60/2011-145, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2012, č.j. 37 C 60/2011-145, výrokem I. určil, že žalovaný zveřejněním nepravdivých a difamujících informací o žalobcích v článku pod titulem „Milionáři v čele IKEM nakoupili luxus na trhu realit“, zveřejněném dne 9.3.2011 na internetovém portálu Aktuálně.cz, a dále v článku pod titulem „Milionáře z IKEM, odhalené Aktuálně.cz, šetří policie“, zveřejněném dne 17.3.2011 na témže serveru, neoprávněně zasáhl do práva žalobců na ochranu osobnosti, a to konkrétně uveřejněním nepravdivých sdělení, že v rámci působení žalobců ve vedení Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) došlo k realizaci předražených či neprůhledných zakázek a nákupů, a dále, že v této souvislosti měli být žalobci vyšetřování Policií ČR, a rovněž uveřejněním zkreslených informací, na základě nichž byl vyvolán klamný dojem, že žalobci svůj majetek nabyli nečestně v souvislosti se svým působením v IKEM, a že jej utajují“. Výrokem II. uložil žalovanému uveřejnit na svůj náklad na úvodní straně serveru Aktuálně.cz omluvu ve znění: z výroku II. rozsudku soudu prvního stupně „Společnost Centrum Holdings, a.s., provozovatel serveru AKTUÁLNÉ.CZ se tímto omlouvá Doc. MUDr. J. M., CSc. a MUDr. I. N., Ph.D., že zveřejněním článků pod názvem „Milionáři v čele IKEM nakoupili luxus na trhu realit“ dne 9.3.2011 a „Milionáře z IKEM, odhalené Aktuálně.cz, šetří policie“ dne 17.3.2011 vytvořila nepravdivý obraz o jejich osobách, a tím neoprávněně zasáhla do jejich osobnostních práv. Omluva směřuje zejména k faktu, že byla na serveru AKTUÁLNĚ.CZ uveřejněna nepravdivá sdělení, že v rámci působení Doc. MUDr. J. M., CSc. a MUDr. I. N., Ph.D. ve vedení Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) došlo k realizaci předražených či neprůhledných zakázek a nákupů, a dále, že by snad v této souvislosti měli být vyšetřování Policií ČR. Omluva směřuje dále k tomu, že veškeré údaje o majetkových poměrech obou byly zveřejněny neoprávněně. Omluva konečně směřuje i k faktu, že o jmenovaných byl vyvolán klamný dojem, že svůj majetek nabyli nečestně v souvislosti se svým působením v IKEM a že jej utajují.“ Současně byly stanoveny podmínky zveřejnění této omluvy. Výrokem III. bylo žalovanému uloženo zaplatit prvnímu žalobci částku 400.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Výrokem IV. zamítl žalobu co do částky 100.000,- Kč ve vztahu mezi prvním žalobcem a žalovaným. Výrokem V. bylo žalovanému uloženo zaplatit druhému žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 150.000,- Kč. Výrokem VI. soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 150.000,- Kč ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovaným. Výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 200/2012-188, rozsudek soudu prvního ve výrocích I., II., III. a V. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil (výrok I.); ve výroku VII. o náhradě nákladů řízení jej pak změnil (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle §11násl. obč. zák. (zejména pak podle ustanovení §13 cit. zákona). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval existenci pasivní věcné legitimace žalované jako vydavatele „internetového deníku“, resp. jako poskytovatele služeb informační společnosti (ISP) s tím, že však závěr o tom, zda na žalovaného je možno pohlížet jako na vydavatele periodického tisku, není pro posuzovanou věc právně významné. Dále mimo jiné poukázal na to, že žalobce „urazila www.stránka žalovaného, na kterou se mohl jednoduše připojit kterýkoliv subjekt a přečíst si údaje o žalobcích, kteří jsou nepochybně osobami požívajícími vzhledem ke svému povolání a pracovnímu zařazení v celosvětově respektovaném zdravotnickém zařízení, všeobecný respekt a úctu“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „žalovaný v obou článcích, včetně nadpisů, uveřejnil informaci kombinovanou s úvahou autora článků, v nichž informoval navštěvovatele serveru, že každý ze žalobců je vlastníkem, podáno výrazem „nashromáždili“, nemovitostí, jejichž hodnota neodpovídá příjmům státních zaměstnanců, a tuto informaci pak uveřejnila v souvislosti s další informací, týkající se příspěvkové organizace IKEM, podle které „server AKTUÁLNĚ.CZ popsal nejvíce případů předražených či neprůhledných zakázek a nákupů“, a další údaj, že „o postupy managementu při veřejných zakázkách se navíc začala zajímat protikorupční policie“. Článek první je pak doplněn výčtem nemovitého majetku ve vlastnictví každého ze žalobců“.
Odvolací soud dále uvedl, že „shodně se soudem prvního stupně přihlédl k okolnostem, za kterých došlo k tvrzením uvedených v článcích a dovodil, že údaje o žalobcích byly podány v takových souvislostech, že objektivně vyvolávají dojem pravdu zkreslující, a celkové vyznění článků podsouvá čtenáři dojem, že žalobci v rámci plnění svých úkolů managerů IKEMu v rámci postupu při veřejných zakázkách je vypisovali „předraženě či neprůhledně“, že se o postup managementu zajímá protikorupční policie, a to vše bylo doplněno informací, že oba žalobci „nashromáždili“v uplynulých letech majetek, který neodpovídá příjmům státních zaměstnanců. Negativní dojem z obou článků je ještě umocněn expresivními výrazy[…]. Články vyvolávají dojem, že oba žalobci při průběhu výběrových řízení jako manageři IKEM jednali nečestně, a že se nezákonným způsobem obohatili, manipulovali s výběrovými řízeními (což články senzacechtivým způsobem naznačily), a že z tohoto obohacení si pořídili nemovitý majetek.“ Údaje, byť nejsou v článcích doslovně vyjádřeny, ale z jejichž kontextu nelze nic jiného dovodit , jsou objektivně způsobilé zasáhnout do osobní cti bezúhonných žalobců, do jejich pověsti ve společnosti, na pracovišti a i do cti jejich nejbližších příbuzných, jejichž újmu žalobci pociťují jako újmu vlastní. Jsou (proto) splněny všechny podmínky vzniku občanskoprávních sankcí podle §13 obč. zák.“
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 21. února 2013. Uvedený rozsudek žalovaný napadl dne 16. dubna 2013 dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že toto rozhodnutí není správné, přičemž závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp., že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí pak podle názoru žalobce je postaveno na subjektivním vnímání a hodnocení celé problematiky. Odvolací soud dovozuje, že žalovaný v obou článcích uveřejnil informaci kombinovanou s úvahami autorky článků. Takový způsob vyjádření názoru (ovšem) žalovaný považuje za zcela standardní a běžný v novinářském kontextu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 18. března 2008, sp.zn. 30 Cdo 5018/2007, zabývající se otázkou svobody projevu. Není pak v souladu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu dosavadní judikaturu dovolacího soudu týkající se svobody slova a práva novinářů na sdělování informací o majetkových poměrech osob, které jsou zaměstnány v institucích, jejichž činnost je hrazena z veřejných prostředků. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci, kteří mají za to, že napadené rozhodnutí je správné. Navrhli jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009 do 31. prosince 2012. Dále se zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proto by mohlo být shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
V souzené věci je odůvodněné pokládat dovolání žalovaného za přípustné, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. protože rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu při řešení otázky posuzování publikované stati mající obsahovat informaci kombinovanou s úvahami autorky článků z hlediska možného neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti člověka (fyzické osoby).
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nelze posuzovat jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud v napadeném rozsudku mimo jiné uvedl, že žalovaný v obou článcích, včetně nadpisů, uveřejnil informaci kombinovanou s úvahou autora článků, v nichž informoval navštěvovatele serveru, že každý ze žalobců je vlastníkem nemovitostí (podáno výrazem „nashromáždili), jejichž hodnota neodpovídá příjmům státních zaměstnanců, a tuto informaci pak uveřejnil v souvislosti s další informací, týkající se příspěvkové organizace IKEM, podle které „server AKTUÁLNĚ.CZ popsal nejvíce případů předražených či neprůhledných zakázek a nákupů“, a další údaj, že „o postupy managementu při veřejných zakázkách se navíc začala zajímat protikorupční policie“, přičemž první z článků je doplněn výčtem nemovitého majetku ve vlastnictví každého ze žalobců. V této souvislosti mimo jiné poznamenal, že „z obsahu obou článků sice vyplývá, že jeho autor měl v úmyslu informovat navštěvovatele serveru o problémech státních zakázek vypsaných IKEM ...“, avšak současně poukázal na to, že (autor) konkrétními informacemi o těchto zakázkách zjevně nedisponoval. Odvolací soud se však jinak blíže na otázku „konkurence“ práva na ochranu osobnosti a práva na informace, resp. svobody projevu, nezaměřil.
Zde je možno připomenout, že např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2009, sp.zn. 30 Cdo 2033/2009, se mimo jiné uvádí, že fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu. Za neoprávněný zásah se považuje zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem. I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.
K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.
Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp. nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu, kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se nacházel na místě této osoby.
Obdobně v rozsudku ze dne 27. září 2006, sp.zn. 30 Cdo 1490/2006, Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Z uvedeného tak vyplývá, že je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok (posuzované výroky) dosahuje takové intenzity, že zasahuje (zasahují) do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je (jsou) dané situaci přiměřený (přiměřené).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobě srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005, resp. jeho rozsudek ze dne 28. února 2006, 30 Cdo 1109/2005).
S ohledem na profesní a společenské postavení žalobců je současně nutno připomenout, že z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeny vedle politiků ani ostatní veřejně činné, resp. veřejnosti známé osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak např. i soukromý život apod. a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika tak musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se s uvedenými zásadami v podstatě odpovědněji nevypořádal, resp. spíše se naznačuje, že od nich fakticky abstrahoval. V tomto případě proto nemohou z uvedeného důvodu zatím obstát jeho úvahy týkající se posouzení neoprávněnosti zásahu do osobnostní sféry žalobců, resp. zvážení jeho případného rozsahu. Je proto třeba dovodit, že byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože tedy nelze napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), přičemž ze stejných důvodů je třeba takto hodnotit i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky proto obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu