ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2901.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2901/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. K. , zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovaným 1) S. A. P. , a 2) HERBERO, spol. s r. o. , se sídlem ve Velkých Dvorcích, identifikační číslo osoby 626 20 134, oběma zastoupeným JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 5, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2013, č. j. 12 Co 116/2013-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Tachově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2012, č. j. 6 C 164/2008-128, určil, že žalovaná 2) je vlastnicí blíže označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 27. října 2005 byla mezi žalovanou 2) (jako prodávající) a žalovanou 1) (jako kupující) uzavřena kupní smlouva, na základě které byly do vlastnictví žalované 1) z vlastnictví žalovaného 2) převedeny předmětné nemovitosti. Soud tuto smlouvu shledal absolutně neplatnou dle §196a odst. 3 za použití §135 odst. 2 obch. zák. a §39 obč. zák. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě spatřil soud prvního stupně v již existenci samotné vysoké pohledávky žalobkyně za žalovanou 2), kterou žalovaná 2) dobrovolně neuspokojuje. Navíc soud také zjistil, že exekuci, kterou se žalobkyně domáhá uspokojení své pohledávky za žalovanou 2), předcházela exekuce jiná, kdy další nemovitý majetek povinného je touto exekucí postižen.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 12 Co 116/2013-156, v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána žalovaná 1) podle kupní smlouvy, kterou s ní uzavřela žalovaná 2) dne 27. září 2005. Žalobkyně namítala absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor se zákonem a prokázala, že má vůči žalované 2) pohledávku přesahující 17.000.000,- Kč a že další majetek žalované 2) je postižen exekucí. Soud prvního stupně se pak správně zabýval otázkou platností uvedené kupní smlouvy, k tomu provedl dokazování v potřebném rozsahu ke zjištění skutkového stavu, z něhož vycházel při rozhodování i odvolací soud, a věc správně – v souladu s judikaturou - posoudil dle 196a odst. 3 obch. zák. a §39 obč. zák., když dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, protože byla uzavřena v rozporu se zákonem (§135 odst. 2, §196a odst. 3 obch. zák., §39 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále již „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a že řízení je zatíženo vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelky v dovolání předně podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení (před soudy obou stupňů). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují dovolatelky především v otázce nesprávné aplikace §196a odst. 3 obch. zák. na posuzovaný případ, když z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by předmětným převodem nemovitostí byla jakkoliv poškozena společnost, potažmo její věřitelé, resp. v daném případě žalobkyně, která by snad měla být v době uzavření kupní smlouvy ze dne 27. září 2005 zkrácena na svých právech, tj. v možnosti uspokojit svou vymahatelnou (v době převodu nevykonatelnou) pohledávku z jinak než takovou smlouvou převáděného majetku společnosti. Dovolatelky zdůrazňují, že „předpokladem možnosti věřitele dovolat se soudní cestou své ochrany podle §196 odst. 3 obch. zák. je existence pohledávky věřitele za společností v době převodu majetku podléhajícího režimu §196a odst. 3 obch. zák. a dále poškození věřitele takovýmto převodem, a to minimálně v intenzitě prokazatelného ohrožení pohledávky věřitele následkem převodu majetku podle §196a odst. 3 obch. zák. Z procesního hlediska musí být výše uvedené podmínky relevantním způsobem rovněž tvrzeny a prokázány, přičemž dle názoru žalovaných leží břemeno důkazní v tomto případě na věřiteli, tj. na žalobkyni, neboť výše uvedené podmínky zcela nesporně představují hmotněprávní předpoklad možnosti věřitele dovolat se soudní cestou ochrany jeho subjektivních práv neboli podmínky aktivní věcné legitimace.“ Podle jejich názoru žalobkyně v řízení neprokázala, že by v době uzavření předmětné smlouvy byla jakkoliv ohrožena na svých právech, popř. následkem takového převodu poškozena. V řízení ani nebylo prokázáno, že by se dovolatelka 2) zbavovala svého majetku s úmyslem poškodit žalobkyni, a nebylo ani zkoumáno, za jakých podmínek byla sporná smlouva vůbec uzavřena, přičemž na námitky dovolatelek odvolací soud nereagoval. Dovolatelkám je známa konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací“) v otázce aplikace §196a odst. 3 obch. zák., přičemž jsou toho názoru, že otázka aplikace uvedeného ustanovení, jehož se prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva domáhá třetí osoba (věřitel společnosti), tedy nikoliv z pohledu hmotného práva účastník smlouvy o převodu majetku podléhajícího §196 obch. zák., nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Navíc dosavadní závěry dovolacího soudu k aplikaci cit. ustanovení nejsou bez dalšího použitelné na posuzovaný případ. Dospěl-li by ovšem dovolací soud k jinému závěru, pak se dovolatelky domnívají, že dosud „vyřešená“ otázka aplikace §196a obch. zák. by měla být s ohledem na uvedené argumenty, s přihlédnutím k cílům sledovaným druhou směrnicí, jakož i s ohledem na dobrou víru a právní jistotu, posouzena jinak. V daném případě mělo být postaveno na jisto, zda je vůbec možné, aby se věřitelé proti vůli společnosti prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva domáhali neplatnosti sporných smluv podle §196 obch. zák., které primárně slouží k ochraně společnosti, nikoliv věřitelů, jestliže právní řád věřitelům umožňuje napadat zkracující úkony jejich dlužníka žalobou na neúčinnost právních úkonů podle §42 obč. zák., a pokud ano, za jakých podmínek. Dovolatelky dále kladou otázku, zda je možné domáhat se předmětného určení práva dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy, není-li zároveň relevantním způsobem tvrzeno a prokázáno, že uzavřením smlouvy o převodu majetku došlo k poškození věřitelů společnosti. Kromě toho v posuzované věci podle dovolatelek došlo k nezákonnému prolomení koncentrace řízení, když žalobkyně na prvním jednání po změně žaloby nedoložila, resp. neoznačila důkazy k prokázání naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby. Dovolatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu je obsaženo již v podání se změnou žaloby (připuštěnou soudem prvního stupně); pouhé tvrzení naléhavého právního zájmu totiž nepostačuje, neboť s procesní povinností tvrzení je spojeno rovněž důkazní břemeno spočívající minimálně ve včasném označení důkazů k prokázání takového tvrzení. Brojí rovněž proti skutkovým zjištěním, která považují za nedostatečná, vytýkají vadu řízení spočívající v absenci zdůvodnění, proč odvolací soud neprovedl dokazování dovolatelkami opakovaně navrhovanými důkazy. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelky současně požádaly dovolací soud, aby před rozhodnutím o dovolání odložil právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že žalovaná 1) je bezprostředně ohrožena na svých vlastnických právech k předmětným nemovitostem z důvodu, že tento majetek je dotčen vydanými exekučními příkazy k vymožení pohledávky žalobkyně ve výši 17.000.000,- Kč s příslušenstvím za žalovanou 2).
Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na skutečnost, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 12. června 2013, projednal – s ohledem na čl. II., bod 2 Přechodných ustanovení zákona č. 293/2012 Sb. – a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Poté dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelky zpochybňují správnost odvolacím soudem řešené (hmotně) právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně a dále naplnění podmínek vedoucích k aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. a §39 obč. zák. Na straně jedné v dovolání tvrdí, že (velmi stručně vyjádřeno z jejich obsáhlé dovolací argumentace) z pohledu třetích osob – věřitele - taková právní otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla, na straně druhé do jisté míry předpokládají, že dosavadní závěry k aplikaci §196 odst. 3 obch. zák., resp. dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Velký senát Nejvyššího soudu přitom ve svém rozsudku ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ve svazku 5, ročník 2012, pod čís. 67/2012 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ], mj. vyložil, že §196a odst. 3 obch. zák. upravuje pro vypočtené situace mechanismus, jehož účelem je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti (potažmo jejích společníků a věřitelů). Z toho plyne, že označené ustanovení neslouží pouze k ochraně společníků, či k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, ale také i k zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. Smyslem §196a odst. 3 obch. zák. je též zabezpečit, aby převod majetku nevedl mj. i k poškození věřitelů předmětné společnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 253/2010). Obdobného náhledu je i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 13. září 2012, sp. zn. III. ÚS 2812/00, zdůraznil, že „účelem ve věci aplikovaného ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. je nejen ochrana společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných tuto společnost zavazovat navenek, ale i zajištění ochrany práv třetích osob, např. jejích věřitelů před vyváděním jejích aktiv za nepříznivých ekonomických podmínek na jiné fyzické a právnické osoby.“ Není zde žádného důvodu, aby uvedená otázka ve vztahu k věřitelům společnosti byla posuzována jinak.
Z připomenuté judikatury rovněž plyne, že podmínkou aktivní věcné legitimace (vůči předmětné společnosti) třetí osoby je, aby byla v době učiněného právního úkonu vůči takto jednající společnosti v postavení věřitele. Ze skutkových okolností dané věci, jejichž správnost v dovolacím řízení nelze revidovat (neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek), a proto jde v této části o bezcennou dovolací argumentaci dovolatelek, mj. vyplývá, že žalobkyně měla za žalovanou 2) v době uzavření předmětné smlouvy (později soudně vykonatelnou) pohledávku ve výši 17.056.666 Kč s příslušenstvím, a svědčila jí tudíž aktivní věcná legitimace. Odpůrčí žalobou se žalobkyně nemohla úspěšně domoci zjednání nápravy již z toho důvodu, že předmětná smlouva byla postižena absolutní neplatností, v kterémžto případě je pojmově vyloučeno napadat její právní neúčinnost. Není přitom relevantní, že shora již judikaturou osvětlená ochrana práv třetích osob – věřitelů společnosti činící právní úkon v rozporu s §196a odst. 3 obch. zák. – je chápana jako sekundární, když hlavní smysl cit. pravidla chování byl již dostatečně osvětlen shora; podstatné totiž je, že je zde třetí osoba v (relevantně nezpochybněném) postavení věřitele vůči společnosti jednající v rozporu s §196a odst. 3 obch. zák., jemuž zákon v takové případě dává možnost (z pohledu věcné legitimace) aktivovat předmětný soudní spor formou určovací žaloby, pokud mu rovněž svědčí naléhavý právní zájem na podání takovéto žaloby dle §80 písm. c) (nyní již §80) o. s. ř. Přitom naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to tak, že požadované určení je způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Dosažení změny zápisů v katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem ve prospěch společnosti za kterou má žalující věřitel (třetí osoba) pohledávku (kterou měl již v době, kdy tato společnost učinila předmětný právní úkon učiněný za podmínek §196a odst. 3 obch. zák.) vytváří pro takto žalujícího věřitele příznivou právní situaci např. pro následně v úvahu přicházející vykonávací, resp. exekuční řízení, jako je tomu ostatně i v této věci.
Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace o tom, že v řízení došlo k prolomení koncentrace řízení tím, že v souvislosti se změnou žaloby žalobkyně navrhla důkazy k prokázání svého tvrzení o naléhavém právním zájmu na podání předmětné určovací žaloby deklarující předmětný věcně právní vztah k nemovitostem až podáním učiněným při posledním jednání ve věci. K tomu je třeba uvést, že velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, formuloval právní závěr, podle něhož účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Uvedený závěr odůvodnil tím, že v zájmu zamezení neodůvodněných rozdílů ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího „předvídatelného“ postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy - i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Tzv. koncentrace řízení proto nenastává nejen - jak se uvádí v §118b odst. 3 o. s. ř. - tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
Poněvadž z obsahu spisu plyne, že shora připomenuté poučení, jež by se žalobkyni ze strany soudu mělo dostat při rovněž prvním jednání, se nerealizovalo, a poněvadž žalobkyně při jednání před soudem prvního stupně ze dne 18. ledna 2012 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 88) splnila v uvedeném směru svou procesní povinnost, nelze vyložené dovolací argumentaci přisvědčit právní relevanci, jakkoliv odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku (v rámci čtvrtého odstavce na str. 3 textu odůvodnění) se zabývá pouze otázkou splnění povinnosti tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu.
Konečně brojí-li dovolatelky v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání dovolatelek podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu