ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.292.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 292/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné MATE SLOVAKIA, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Záruby 6, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31448682, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti povinnému K. C. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, pro 2.591.267,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3609/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. července 2011, č.j. 27 Co 22/2011-171, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze 7. května 2010, č.j. 7 Nc 3409/2005-131, okresní soud exekuci částečně – do částky 118.699,52,- Kč – podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil (výrok I.), návrh na úplné zastavení exekuce (nařízené k vymožení pohledávky v částce 2.591.277,- Kč s příslušenstvím, přisouzené podkladovým směnečným platebním rozkazem, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že exekuci zastavil „o dalších“ 743.921,- Kč s příslušenstvím a jinak je potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že povinnému (v nalézacím směnečném řízení 2. žalovanému) se ani v odvolacím řízení nepodařilo prokázat, že by po vydání podkladového směnečného platebního rozkazu plnil do pokladny Moravia Banky a.s. (úvěrového věřitele, v nalézacím řízení žalobce a právního předchůdce nynější oprávněné) pohledávku z úvěru v hotovosti, „respektive, že by tak plnil úvěrový dlužník společnost Likom, s.r.o. “ (v nalézacím řízení 1. žalovaná, jejímž byl povinný v rozhodné době jednatelem). Důkaz, jejž k tomuto tvrzení povinný navrhl účetnictvím jmenované firmy z doby před prohlášením jejího konkursu, sám nepředložil a správce konkursní podstaty Ing. Kofroň odvolacímu soudu sdělil, že účetnictví firmy z této doby k dispozici nemá. Povinnému se tedy nepodařilo prokázat , že by důvod plnění pohledávky ze směnečného platebního rozkazu zanikl ve větším rozsahu než v částce 862.620,61,- Kč, zjištěné dokazováním doplněným v odvolacím řízení. Bylo-li na úvěrovou pohledávku zaplaceno úvěrovým dlužníkem 862.620,61,- Kč, pak v tomto rozsahu zanikl také důvod plnění na směnečnou pohledávku s příslušenstvím ze směnečného platebního rozkazu, odvolací soud tedy shledal důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. co do této částky 862.620,61,- Kč (tedy součtu částky 118.699,52,- Kč, ohledně níž exekuci zastavil okresní soud a „další“ částky 743.921,- Kč, ohledně níž exekuci zastavil soud odvolací /pozn. dovolacího soudu/).
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný (bez specifikace dovolacího důvodu) namítá, že se okresní ani krajský soud nezabýval otázkou aktivní legitimace oprávněného ani otázkou, zda se může domáhat jiná osoba plnění z úvěrové smlouvy a jiná osoba ze směnky tento úvěr zajišťující; soudy se zejména nevypořádaly s tvrzením povinného ohledně částek, jež uhradil na úvěr přímo do pokladny banky, když svědek Ing. Kofroň účetní doklady firmy Likom, s. r. o. nepředložil a jeho výpověď předmětnou otázku nijak neosvětlila. Tato výpověď před soudem prvního stupně je podle názoru povinného v rozporu s jeho tvrzením uvedeným v písemném podání adresovaném odvolacímu soudu. Před okresním soudem totiž svědek připustil možnost, že účetnictví společnosti Likom, s. r. o. je již skartováno a současně se zavázal prověřit, zda se účetní doklady nacházejí v jeho archivu s tím, že je pak předloží (což se však nestalo), a teprve poté, co mu krajský soud uložil pořádkovou pokutu, soudu zaslal údajné „předávací protokoly“, jež však nemají vyznačen konkrétní obsah toho, co mělo být předáváno, a navíc jsou opatřeny nečitelnými podpisy, které, jak je pouhým okem patrno, nejsou podpisy podepsané osoby, tj. svědka; na druhé straně jsou opatřeny neidentifikovatelnou parafou neoznačené osoby, která v žádném případě není parafou povinného, jenž o těchto protokolech ani o údajně předávaném účetnictví nic neví. Ze všech těchto skutečností podle dovolatele vyplývá, že svědek resp. jeho tvrzení jsou nevěrohodná a že tudíž z jejich obsahu nelze činit žádná relevantní zjištění. Povinný si však je jist, že mezi prvotními účetními doklady musí být založeny i doklady o provedených splátkách úvěru v hotovosti do pokladny banky , nemá však jinou možnost než všemi dostupnými prostředky tyto doklady od svědka získat a v případě, že to nebude možné, je pak podle něho namístě uvěřit jeho tvrzení, že částku, jež je předmětem exekuce, právnímu předchůdci oprávněného uhradil. Odvolací soud ani soud prvního stupně se tedy řádně nezabývaly otázkou, jaká část poskytnutého úvěru byla povinným, resp. společností Likom, s. r. o. oprávněnému resp. jeho právnímu předchůdci uhrazena.
V druhém odstavci třetí strany dovolání pak povinný vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů přijatými v řízení o nařízení exekuce, že nynější oprávněná je (v důsledku postupní smlouvy) právním nástupcem původního věřitele vymáhané pohledávky, Moravia Banky a.s. V závěru dovolání pak vyjadřuje přesvědčení, že jeho osobní ručení za závazek společnosti Likom, s. r. o. „tak jak je popsáno v úvěrové smlouvě“, není jednoznačně specifikováno a že tedy jeho závazek „není platný a vymahatelný“, a to i vzhledem k absenci v úvěrové smlouvě dále zmiňovaných listin.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá – však žádnou otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a k závěru o přípustnosti dovolání nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Dovolatel totiž předně neuplatnil jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.) dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož nenamítl aplikaci nesprávné právní normy ani nesprávnou interpretaci normy správně použité, nýbrž (vedle námitky nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění) brojí zejména proti hodnocení důkazů soudem (viz pasáže psané v odstavci věnovaném reprodukci dovolání kurzívou ) případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi (což dovolatel odvolacímu soudu výslovně vytýká), nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Námitka nesprávnosti, případně neúplnosti skutkových zjištění (v souzené věci zjištění, zda část úvěrového dluhu byla uhrazena v hotovosti přímo do pokladny banky) je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., ty však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé nejsou (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Pokud jde o otázku aktivní legitimace oprávněné, ta byla po provedeném dokazování pravomocně vyřešena odvolacím soudem v řízení o nařízení exekuce (v němž povinný námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněné odůvodňoval stejně), jehož rozhodnutím je soud v řízení o jejím zastavení vázán (§159a odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 a §254 odst. 1 o. s. ř.)
Na posouzení otázky, zda se může domáhat jiná osoba plnění z úvěrové smlouvy a jiná osoba ze směnky tento úvěr zajišťující, napadené rozhodnutí nespočívá.
Závěrečnou argumentací, dovozující, že jeho závazek „není platný a vymahatelný“, povinný namítá věcnou nesprávnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu