ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3132.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3132/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobce P. M. , zastoupeného Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605, proti žalované TAURUS TRANS spol. s. r.o . se sídlem v Horním Újezdě č. 164, identifikační číslo osoby 25273647, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, o zaplacení částky 85.670,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 99/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 21. února 2012, č.j. 22 Co 25/2012-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5856,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Slavomíra Tecla.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 1. září 2011, č.j. 10 C 99/2011-89, jímž okresní soud vyhověl poddlužnické žalobě. Odvolací soud dovodil, že uzavřela-li povinná JAMBO TRANS s.r.o. se svou dlužnicí TAURUS TRANS s.r.o., (v předmětném řízení žalovanou poddlužnicí) dohody z 31. ledna, 1. března a 1. dubna 2010 o tzv. „vyrovnání závazků“ (č.l. 52), jimiž měly vzájemné protipohledávky (z přepravních smluv) povinné a žalované zaniknout započtením „k 1. březnu 2010 resp. k 1. dubnu 2010“ (viz odpor na č.l. 36 /ve věci soud dne 26. května 2011 vydal platební rozkaz č. j. 10 C 99/2011-29/, na nějž žalovaná poukazuje v odvolání na č.l. 98), tedy teprve poté , co povinné bylo dne 25. ledna 2010 doručeno usnesení o nařízení exekuce z 23. prosince 2009 (č.l. 12), pravomocné 11. února 2010 (viz vyrozumění podle §314 o.s.ř. na č.l. 14), jsou takové dohody o započtení pro porušení zákazu nakládání s majetkem předepsaného ustanovením §44a odst. 1 exekučního řádu neplatné. S odvolací námitkou promlčení protipohledávky povinné za žalovanou, již žalovaná odůvodnila tím, že roční promlčecí doba počala běžet tři měsíce po uzavření přepravních smluv podle čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě CMR, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975, se krajský soud vypořádal závěrem, že byly-li faktury, z nichž protipohledávky povinné za žalovanou vznikly, vystaveny nejdříve 25. února 2010, promlčecí lhůta 15 měsíců (součet doby jednoho roku podle čl. 32 odst. 1 Úmluvy a tří měsíců podle čl. 32 odst. 1 písm. c/ Úmluvy) k datu doručení exekučního příkazu k přikázání pohledávky žalované (25. března 2011) neuběhla.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že otázku „platnosti provedeného započtení a existence přikazované pohledávky“ posoudily soudy obou stupňů v rozporu s /blíže ovšem nespecifikovanou/ judikaturou Nejvyššího soudu), povinná namítá především, že podle jejího názoru prokázala zánik přikázané pohledávky, jelikož dohodu o započtení vzájemných protipohledávek s povinnou uzavřela 1. dubna 2010, zatímco exekuční příkaz k přikázání pohledávky jí byl doručen teprve 25. března 2011. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004 pak dovolatelka uzavírá, že v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce již povinnost k úhradě dluhu povinné neměla. Nesprávné právní posouzení věci žalovaná spatřuje v také závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti její námitky promlčení a v tomto směru argumentuje – stejně jako v odvolání – ustanovením č. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy, podle nějž se nároky z přeprav promlčují v roční době počítané uplynutím tříměsíční lhůty od uzavření přepravních smluv.
Žalobce navrhl odmítnutí případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka předně žádnou konkrétní právní otázku, kterou by odvolací soud při posouzení „platnosti provedeného započtení“ vyřešil v rozporu s „ustálenou judikaturou“ Nejvyššího soudu (již žalovaná opět nespecifikovala) nevymezila; naopak, dovozuje-li zánik přikazované pohledávky z dohody o započtení z 1. dubna 2010, uzavřené tedy teprve poté, co jí jako dlužnici povinné byl doručen exekuční příkaz k přikázání pohledávky (obsahující arrestatorium), tedy před 25. březnem 2011 , pak opomíjí, že zákaz nakládání s majetkem předepsaný ustanovením §44a odst. 1 ex. řádu ve znění účinném v měsíci lednu 2011 (tentokrát jako tzv. inhibitorium) stíhá pod sankcí relativní neplatnosti právního úkon také povinnou, a to s účinností od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce , v souzené věci tedy od 25. ledna 2010 . Protože se soudní exekutorka relativní neplatnosti dohody o započtení účinně dovolala (č.l. 20), což ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje, je závěr odvolacího soudu o existenci přikazované pohledávky v rozhodné době, a tedy i o důvodnosti poddlužnické žaloby v souladu nejen s judikaturou, ale přímo i s doslovným zněním ustanovení §315 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §44a odst. 1 exekučního řádu.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani – byť věcně nesprávná – argumentace, jíž odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti námitky (vznesené žalovanou) promlčení protipohledávky povinné za žalovanou. Otázku promlčení (namítnutého „z důvodu právní jistoty“, viz odpor na č. l. 37) této pohledávky totiž není vzhledem k obraně žalované, založené na argumentaci zánikem přikazované pohledávky započtením , třeba řešit. Zvolila- li totiž žalovaná obranu podepřenou argumentací zánikem přikazované pohledávky započtením, pak – logicky – nemůže být úspěšná její argumentace promlčením protipohledávky povinné z přepravních smluv mezi žalovanou a povinnou. Jestliže totiž žalovaná opakovaně tvrdí, že uzavřela „platné dohody o vyrovnání závazků z 31. ledna, 1. března a 1. dubna 2010“ (na jejichž základě mělo podle jejího názoru dojít k zániku přikazované pohledávky započtením, pak (nehledě na to, že promlčenou pohledávku započíst dohodou, narozdíl od jednostranného právního úkonu, podle §581 odst. 2, 3 obč. zák. lze) pak nemůže být v předmětném řízení úspěšná obrana argumentací, že poddlužnická žaloba by měla být zamítnuta pro promlčení protipohledávky povinné (uzavře - li kontrahent dohodu o započtení, pak nemůže úspěšně namítat promlčení pohledávky protistrany, resp. druhého účastníka kompenzační dohody).
Kromě toho Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že žalovaná, argumentuje-li v odporu i odvolání promlčením práva podle čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR, upravujícího promlčení nároků z přepravy , zatímco v dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení promlčení „ žalobou uplatněného nároku “, pak nesprávně zaměňuje, případně směšuje promlčení pohledávky povinné za žalovanou (jež žalované zůstává jako poddlužnici zachována i v řízení o poddlužnické žalobě) a promlčení nároku oprávněného z tzv. úkojného práva.
V rozsudku z 29. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1244/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že poddlužníku zůstávají v poddlužnickém sporu zachovány všechny námitky založené na hmotněprávním vztahu mezi ním (poddlužníkem) a povinným, tedy včetně námitky promlčení pohledávky povinného za poddlužníkem (srov. např. Macur, J., Kurs občanského práva procesního, C.H.Beck, Praha 1998 s. 128), a že kromě toho může žalovaný v poddlužnickém sporu uplatnit proti žalobci (v exekuci oprávněnému) i námitky vyplývající z jejich exekučněprávního poměru (tedy mezi žalobcem a žalovaným poddlužníkem), k nimž patří – kromě např. námitky, že žalovanou pohledávku žalobci (oprávněnému) již podle nařízení exekuce zaplatil (viz Fiala J.; Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí /exekuční spory/. AUC – Iuridica. Praha 1972. Monographia XVI, s. 88, 89) – i námitka promlčení nároku oprávněného z úkojného práva (srov. Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s 459, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2406).
Výtka obsažená v posledním odstavci druhé a prvním odstavci třetí strany dovolání není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že směřuje proti závěrům soudu prvního stupně, na nichž právní posouzení věci soudem odvolacím nespočívá.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci podle ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4540,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH 21%.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu