ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3612.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3612/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné Cashdirect, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, identifikační číslo osoby 27080617, zastoupené Mgr. Michalem Sladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1a, proti povinné I. V., zastoupené JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, pro 15.529,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 Nc 7190/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, z 2. května 2012, č. j. 58 Co 556/2011-82, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě odmítnutí odvolání povinné v části směřující proti částečnému zastavení exekuce do částky 4.000.- Kč /výrok I. usnesení krajského soudu/) ve výroku I. ve zbývající části, kterou byl návrh povinné na zastavení exekuce „v ostatním“, tj. nad rámec částky 4.000 Kč, zamítnut , usnesení okresního soudu z 3. září 2010, č.j. 6 Nc 7190/2009-38, potvrdil (výrok II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení je podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. bez dalšího zrušil (výrok III.). S odvolací námitkou povinné, že pro tutéž pohledávku byl již k návrhu právní předchůdkyně oprávněné – společnosti T-mobile Czech republic a. s. – nařízen (usnesením z 22. 11. 2004, č. j. 4 E 3/2003-23) výkon rozhodnutí, jenž byl posléze pro zánik práva prekluzí podle §71 odst. 3 správního řádu zastaven (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.), takže „postoupením soudem již řešené pohledávky společnost T-mobile Czech republic a. s. nynější oprávněnou podvedla, za což povinná již odpovědná není,“ se odvolací soud s poukazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1966/2004 vypořádal závěrem, že při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo oprávněnému přiznáno právo podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhající promlčení, se ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nepoužije. Byl-li návrh na nařízení exekuce podle titulu vykonatelného 8. března 2001 podán 11. května 2009, stalo se tak v desetileté promlčecí době podle §110 odst. 1 občanského zákoníku a důvod k zastavení exekuce tudíž dán není.
V dovolání směřujícím proti výroku II. napadeného usnesení, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (aniž tudíž vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy bez vymezení konkrétní právní otázky) povinná ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Bez specifikace, jakým nesprávným prvním posouzením věci má být uvedený dovolací důvod naplněn, namítá, že „pokud by byla oprávněnou předem upozorněna, aby zbytek dlužné částky doplatila, tuto by uhradila, neboť vzhledem k vysokým nákladům soudního exekutora a úrokům z prodlení by se snažila svou povinnost splnit přesto, že dluh na telefonních poplatcích způsobil za trvání tehdejšího manželství její bývalý manžel. Jednáním oprávněné se povinná dostává do tíživé ekonomické situace, jelikož z původní dlužné částky cca 11.500,- Kč jí narůstají úroky v současné výši 45.000,- Kč plus náhrada nákladů řízení“. S ohledem na výše uvedené je pro ni nepochopitelné, že nebylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 E 3/2003-23, neboť v jeho výroku je výslovně uvedeno, že nařízený výkon rozhodnutí se zastavuje. Oprávněná jí rovněž nesdělila, že Nejvyšší soud změnil právní názor na „promlčení práva ze tří na deset let.“
Oprávněná s dovoláním nesouhlasila a ztotožnila se s odůvodněním napadeného usnesení.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatelka, jež se ostatně otázkou přípustnosti dovolání zabývá pouze tak, že odkazuje na zákonné ustanovení (navíc nesprávné, totiž §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., upravující přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí, zatímco sama napadá pouze výrok potvrzující), tuto svou základní povinnost (kromě toho, že v dovolání ani nevyjadřuje nesouhlas se skutečným důvodem zamítnutí návrhu na úplné zastavení exekuce, tj. se závěrem odvolacího soudu o stavení desetileté promlčecí doby podle §112 obč. zák. a tudíž nepromlčení nároku), totiž povinnost vymezit, z čeho dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy označit příslušnou právní otázku, nesplnila a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí tak nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání vznesených, jelikož ty neobsahují kritiku případné nesprávné aplikace či interpretace práva, nýbrž se v podstatě omezují na vyjádření nesouhlasu s tím, že ji oprávněná nevyzvala k doplacení dluhu, v důsledku čehož narůstaly náklady exekuce a úroky z prodlení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu