ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3620.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3620/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně TU5, k. s., se sídlem v Mostě, třída Slovenského národního povstání blok 5, identifikační číslo osoby 44223684, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovanému JUDr. D. R., zastoupenému JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 10, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 39 C 74/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 14 Co 883/2012-105, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) s přihlédnutím k čl. II bodu 1. Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, konstatuje, že dovolání žalovaného (dále již „dovolatel“) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) ze dne 9. dubna 2013, č. j. 14 Co 883/2012-105, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009, jakož i rozsudky téhož soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, a ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010; tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „v tomto případě byly učiněny dva samostatné právní úkony, a to uzavření kupní smlouvy dne 4. 1. 2008 a dále dodatku č. 1 dne 7. 1. 2008,… které je nutné posuzovat jako dva samostatné právní úkony,… co do posouzení těchto úkonů“. Jak správně uvedl odvolací soud, vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Taková vůle vyplývá z uzavření kupní smlouvy ze dne 4. ledna 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 7. ledna 2008, který byl již v kupní smlouvě předpokládán, včetně jeho obsahu, tedy že jím má být upravena možnost žalobkyně od smlouvy odstoupit. Dodatkem pak byly tyto podmínky konkretizovány tak, že právo žalobkyně od smlouvy odstoupit, je vázáno na řádné hrazení závazků, z nichž je sama zavázána, a na vrácení kupní ceny. Převod vlastnického práva zde plnil především funkci zajištění pohledávek žalovaného za žalobkyní, neboť žalobkyně mohla dosáhnout obnovení svého vlastnického práva, vedle vrácení kupní ceny, pouze za předpokladu řádného plnění závazků vůči žalovanému. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu je tedy v souladu s pravidly výkladu projevu vůle dle ustanovení §35 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném pro tuto věc).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu