ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.378.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 378/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T. H. , právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 669/2008, k dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č.j. 62 Co 370/2013 – 420, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.051,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně Mgr. Anny Větrovské.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2013, č.j. 9 C 669/2008 – 354, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 37.650,- Kč s příslušenstvím a dále soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 212.350,- Kč s příslušenstvím. Současně byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 36.082,20,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobce.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 23. října 2013, č.j. 62 Co 370/2013 – 420, potvrdil ve výroku ad I. rozsudek soudu prvního stupně. Dále potvrdil ve výroku ad. II rozsudek soudu prvního stupně ohledně částek 171.250,- Kč s příslušenstvím z částek 1.250,- Kč od 21. 10. 2007 do zaplacení, 40.000,- Kč od 1. 3. 2011 do zaplacení a 130.000,- Kč od 23. 10. 2012 do zaplacení. Ohledně částky 41.100,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 10. 2007 do zaplacení se výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procesních bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí změnil odvolací soud rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 41.100,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 129.845,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) podala včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I o věci samé a dále v jeho měnícím výroku II a ve výroku III o nákladech řízení. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Klein proti Německu , č. 33379/96. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí mělo pro žalobce pouze malý význam, s ohledem na výši částek, které byly předmětem sporu (tj. na částky 3.500,- Kč a 132,80,- Kč) a tudíž pouhé konstatování porušení práva by bylo v jeho případě dostačující. Žalovaná poukazuje i na nepřiměřenost částky, která byla žalobci přiznána s ohledem na původní částku, o kterou bylo vedeno sporné řízení, kdy přiznaná částka v odškodňovacím řízení přesahuje původní částku 21násobně. Proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce podal proti dovolání své vyjádření, kdy uvedl, že dovolání žalované není přípustné, když napadené výroky I a II nepřesahují částku 50.000,- Kč a napadený výrok týkající se nákladů řízení není nijak odůvodněn. Navíc má žalobce za to, že dovolání není důvodné a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ČR a skutečnost, že se odvolací soud řádně vypořádal s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, když přesvědčivě zdůraznil, proč základní částku odškodnění snížil. Proto navrhnul, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že se dovolatelka částečně dovolává do odstavce I výroku a do odstavce II měnícího výroku odvolacího soudu, tedy do částky 37.650,- Kč s příslušenstvím, a do částky 41.100,- Kč s úrokem z prodlení, je třeba při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k tomu, že se u obou dovoláním dotčených výroků jedná o částky nepřevyšující zákonem vymezenou hranici 50.000,- Kč a proti takovému výroku není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Dovolatelka současně napadla i výrok o náhradě nákladů řízení (odst. III výroku dovolacího soudu), nicméně, aby bylo dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatelka však v této části své dovolání nijak neodůvodnila a ani nijak nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovávání dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, tak jak je povinna (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelkou odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu