ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3855.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3855/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČ 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 78.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 186/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 11 Co 68/2013 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2012, č. j. 42 C 186/2011 – 58, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 78.000,- Kč s příslušenstvím a o písemnou omluvu. Uvedené částky a omluvy se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 2/2007 a u soudního exekutora JUDr. Josefa Černého pod sp. zn. EX 139/07.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl.
V otázce, zda stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy, podle které lze v exekučním řízení z platu povinných strhávat ve prospěch oprávněného pouze omezenou částku, nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012), jestliže odvolací soud dovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Na vyřešení otázky, zda se stát může zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, napadené rozhodnutí nezávisí, když odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu není dána, neboť posuzované řízení trvalo přiměřenou dobu. Uvedená otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatele, že odvolací soud měl přihlédnout nejen k průtahům v řízení, ale měl posoudit délku řízení jako celek, se míjí s obsahem napadeného rozhodnutí, neboť soudy délku řízení jako celek posuzovaly.
V otázce posouzení přiměřenosti délky předmětných řízení napadený rozsudek nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, /dále jen „Stanovisko“/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, který závěry uvedené ve Stanovisku dále rozvádí pro účely posouzení vykonávacího řízení). Pokud žalobce v dovolání namítá, že délka řízení je jediným faktorem, který má být brán v úvahu při posuzování přiměřenosti délky řízení, je třeba uvést, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, pokud vzal v úvahu délku řízení i majetkovou situaci povinných (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Na vyřešení otázky, zda se za konec exekučního řízení považuje okamžik jeho formálního skončení (právní moc usnesení o zastavení exekučního řízení), nebo teprve okamžik, kdy je vymožená částka soudním exekutorem zaslána na účet oprávněného, napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobce v žalobě vymezil svůj nárok tak, že je dotčen nepřiměřenou délkou řízení, kterou „počítá do 28. 4. 2011“, kdy mu bylo doručeno usnesení soudního exekutora č. j. 011 EX 139/07 o zastavení exekučního řízení. Odlišné řešení otázky konce exekučního řízení by se v poměrech žalobce nemohlo projevit, když předmětem kompenzačního řízení žalobce učinil pouze údajnou nemajetkovou újmu způsobenou mu do 28. 4. 2011. Stejně tak se vzhledem ke způsobu, jakým žalobce svůj nárok vymezil, nemůže v poměrech žalobce projevit řešení otázky, v jaké lhůtě musí exekutor zaslat oprávněnému po zastavení exekučního řízení vymoženou částku, ani otázky, zda se jedná o nesprávný úřední postup, když exekutor zaslal oprávněnému část vymožené částky až po zastavení exekučního řízení.
Pokud žalobce namítá, že postup exekutora v exekučním řízení byl nesprávný, je třeba uvést, že tvrzený nesprávný postup (exekutor nenavštívil povinného, neprovedl soupis majetku, neučinil dotazy na všechny subjekty) ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Pokud žalobce uplatňuje námitky do skutkových zjištění, jedná se o nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž žalobce uplatňuje vady řízení (podle žalobce se soud prvního stupně ani soud odvolací nevyjádřily ke všem námitkám žalobce a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82/2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Jelikož odvolatel podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroku o nákladech řízení (srov. ustanovení §241a odst. 2 a ustanovení §237 až §238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu