ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3856.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3856/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného TRÁVNÍKY , bytového družstva , se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinným 1) M. H. , a 2) P. H. , bytem tamtéž, pro 30.267,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 EXE 1512/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. září 2012, č. j. 58 Co 409/2012-41, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. září 2012, č. j. 58 Co 409/2012-41, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. května 2012, č. j. 16 EXE 1512/2010-23, ve znění usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. října 2012, č. j. 16 EXE 1512/2010-57, se ruší a řízení o návrhu oprávněného ze dne 3. dubna 2012 na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. října 2010, č. j. 16 EXE 1512/2010-11, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu oprávněného ze dne 3. dubna 2012 na zastavení exekuce.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 5. 2012, č. j. 16 EXE 1512/2010-23, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl návrh oprávněného ze dne 3. 4. 2012 na zastavení exekuce pro částku 30.267,- Kč (opravným usnesením z 22. 10. 2012, č. j. 16 EXE 1512/2010-57, okresní soud doplnil své usnesení o výrok II, který zní, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení). Současně krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud z obsahu spisu zjistil, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně z 18. 10. 2010, č. j. 16 EXE 1512/2010-11, srážkami ze mzdy na základě vydaných exekučních příkazů byla vymožena částka 69.053,- Kč a dne 27. 3. 2012 povinní složili na účet soudního exekutora částku 56.845,- Kč. Dne 18. 3. 2012 byla oprávněnému poukázána částka 3.074,- Kč a dne 5. 4. 2012 částka 100.000,- Kč. Ukončení exekuce bylo oznámeno plátcům mzdy.
Odvolací soud dovodil, že byla-li exekuce skončena po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále též jen „exekuční řád“). Neuplatní se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 589/2005 a 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky včetně příslušenství a nákladů exekuce nemělo vždy za následek zánik exekuce a soud byl v takovém případě povinen rozhodnout o návrhu na zastavení exekuce, ledaže pohledávka byla vymáhána pouze jedním ze způsobů provedení exekuce, zpravidla na základě jednoho exekučního příkazu, a že podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce samotná. Krajský soud tedy věc posoudil podle §46 a §47 odst. 5 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 a zaujal názor, že zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu je na místě, pokud z důvodů, které lze podřadit pod §268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce. K zastavení exekuce tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně dokončena. Odvolací soud v posuzované věci považoval exekuci za provedenou (§46 odst. 2 exekučního řádu) a pověření soudního exekutora za ukončené (§51 písm. c/ exekučního řádu) splněním povinnosti v rámci exekuce (vymožením pohledávky s příslušenstvím), neboť plnění pod tlakem exekučního řízení nelze považovat za dobrovolné. Zákon povinným nezakazuje plnit po nařízení exekuce jinak než k rukám exekutora, plnění k rukám oprávněného pouze zvyšuje možnost pokračování v exekuci, pokud by oprávněný řádně a včas exekutora o úhradě neuvědomil, a ani nevyvazuje povinného z povinnosti uhradit náklady exekuce, neboť při zastavení exekuce se zkoumá zavinění stran s důsledkem povinnosti hradit náklady. Otázka nákladů exekuce není na pořadu přezkumu odvolacího soudu a přísluší ji posoudit soudnímu exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce s možností podání námitek. Odvolací soud také dodal, že jeho závěry neodporují nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ani rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 684/07, neboť ta řeší problematiku ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli otázku, co je vymoženým plněním ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu. Pokud oprávněný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož má být v případě dobrovolného plnění exekuce zastavována podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nemá podle krajského soudu již takový postup s ohledem na novelu exekučního řádu své opodstatnění. Závěrem konstatoval, že se nevyjadřuje k ustanovení §231 odst. 2 obchodního zákoníku ani k tvrzenému rozporu s §47 odst. 5 exekučního řádu s ústavním pořádkem, neboť takový rozpor neshledává.
Oprávněný ve svém dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3, §238a odst. 1 písm. c), §239 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád „v platném znění“ (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje ze skutečnosti, že jím uplatněné námitky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny, resp. že dosavadní judikatura vychází z exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. (účinnou od 1. 11. 2009) a ze stavu před nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dále ze skutečnosti, že dosavadní judikatura soudů k uvedené problematice je rozporná (poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2765/2006 a 20 Cdo 2421/2004). Dovolatel obsáhlými a stále se opakujícími úvahami především oponuje závěru odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku „dobrovolně v průběhu exekučního řízení“ po vydání usnesení o nařízení exekuce (v souzené věci se jedná konkrétně o částku 56.845,- Kč, kterou povinný složil na účet exekutora), jedná se o nuceně vymoženou částku s tím, že exekuce tímto byla provedena ve smyslu §46 odst. 2 a §51 písm. c) exekučního řádu. Dovolatel shledává tento závěr v rozporu se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2765/2006 a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, prosazuje, že exekuce měla být ve shora uvedeném rozsahu zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť soudní exekutor (v tomto rozsahu) předmět exekuce nevymohl nuceně na základě exekučního příkazu. Podle uvedeného nálezu by obecné soudy měly exekuční řízení důsledně zastavovat, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení. Z §59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje, že exekuce nemohla být v uvedeném rozsahu „provedena“, neboť dle citovaných ustanovení ji nelze provést tak, že povinný uhradí vymáhanou částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. V bodě 15 dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006 (v němž byl vysloven závěr, že „…jestliže výkon rozhodnutí zanikl /např. provedením/, tak k řízení o návrhu na zastavení výkonu již nejsou splněny podmínky a toto řízení musí být podle §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“), namítá, že pokud soud řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce nezastavil, ale návrh zamítl, jedná se o nesprávné právní posouzení věci . Domnívá se, že vzhledem k platnému znění exekučního řádu musel povinný uhradit vymáhanou částku pouze soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu, a odvolacímu soudu vytýká, že se těmito a dalšími odvolacími námitkami náležitě nezabýval, čímž řízení zatížil vadou. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nezjišťoval okolnosti významné pro aplikaci §46 odst. 5 exekučního řádu týkajícího se úhrady dluhu na výzvu exekutora, čímž „zatížil řízení vadou, a to nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí“ (viz též bod 16 dovolání). Poukazuje též na §231 odst. 2 obch. zák. týkající se obnovy členství dlužníka v družstvu, který užívá právě pojem pravomocné zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce. Protože soud považoval plnění poskytnuté povinným za nuceně vymožené, je tím dán „extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením dané právní věci“. Vzhledem k tomu, že dosud nebyly zrušeny exekuční příkazy z 1. 12. 2010, č. j. 011 EX 149/10-20 (srážky z důchodu povinného) a č. j. 011 EX 149/10-24 (srážky ze mzdy povinného), jejich účinky zaniknou teprve pravomocným usnesením o zastavení exekuce (své tvrzení opírá o stanovisko Nejvyššího soudu z 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005). Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se zastavuje“, a dále, aby „zvážil možnost využít postupu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR“, neboť ustanovení §46 odst. 5 exekučního řádu považuje z řady důvodů (uvedených zejména v bodě 11 dovolání) za protiústavní. Dovolatel také zpochybnil správnost vyčíslení nákladů exekuce, které si exekutor vyúčtoval od povinného v příkazech k úhradě nákladů exekuce z 16. 3. 2012, č. j. 011 EX 149/10-36, a z 27. 3. 2012, č. j. 011 EX 149/10-38, s tím, že exekutorovi za dobrovolně poskytnuté plnění nepřísluší odměna. Protože odvolací soud vyčíslení nákladů nepřezkoumal, porušil tak zákon a judikaturu. Navrhl, aby dovolací soud také tyto exekuční příkazy zrušil, případně takový postup uložil soudu nižšímu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu Ústavního soudu ze 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, je pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné), jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení exekuce lze věcně rozhodnout, ačkoli exekuce již byla skončena , vyřešil (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, a potud je dovolání přípustné; jinak přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době podání návrhu na zastavení exekuce (3. 4. 2012) je pro rozhodnutí v dané věci rozhodné znění exekučního řádu od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (čl. II. bod 1. a 4. přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb.).
Podle §46 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení exekutor zašle povinnému společně s usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle §44a odst. 1 a podle §47 odst. 4. Jinak exekutor provede exekuci. Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 5 a §55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení (odstavec 7).
Podle §47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (odst. 2). Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů (odst. 5).
Podle §51 písm. c) exekučního řádu pověření k provedení exekuce zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že soudní exekutor je povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou. Novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. zavedla pravidla pro případ, kdy povinný splní vymáhanou pohledávku ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení o nařízení exekuce, ke kterému exekutor připojí výzvu k zaplacení. Povinný hradí vymáhané nároky podle §46 odst. 4 věty první exekučního řádu k rukám exekutora. Uhradí-li však povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím k rukám oprávněného a zálohu na nákladech exekuce k rukám exekutora ve lhůtě 15 dnů, jsou přesto podmínky uvedené v §46 odst. 5 exekučního řádu naplněny. Po splnění povinnosti a úhradě nákladů vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž náklady vyčíslí shodně jako ve výzvě k zaplacení. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce považována za provedenou. Není-li ve lhůtě splněna celá vymáhaná povinnost a uhrazena celá záloha na nákladech exekuce, exekutor začne s faktickým prováděním exekuce realizací exekučních příkazů (které již mohly být vydány dříve) a v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanoví výši své odměny podle §5 až §10 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, str. 195 - 200).
V souzené věci bylo zjištěno, že návrh na nařízení exekuce byl doručen 23. 7. 2010 soudnímu exekutorovi a exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně z 18. 10. 2010, č. j. 16 EXE 1512/2010-11. Jejím provedením byl pověřen JUDr. Josef Černý, Exekutorský úřad ve Zlíně. Usnesení o nařízení exekuce bylo povinným 1) i 2) doručeno 13. 12. 2010 a oprávněnému 4. 11. 2010, právní moci nabylo 29. 12. 2010 . Dne 1. 12. 2010 vydal exekutor exekuční příkaz srážkami z důchodu povinného (č. j. 011 EX 149/10-20) a exekuční příkaz srážkami ze mzdy (č. j. 011EX 149/10-24). Ze sdělení soudního exekutora ze dne 8. 5. 2012 vyplývá, že částka 125.898,- Kč představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce byla uhrazena dílem postupně na základě exekučního příkazu srážkami ze mzdy (69.053,- Kč) a dílem jednorázovým vkladem hotovosti dne 27. 3. 2012 na účet exekutora (56.845,- Kč).
Jestliže tedy povinní uhradili zbývající část vymáhané pohledávky s příslušenstvím dne 27. 3. 2012 , tj. po doručení usnesení o nařízení exekuce a poté, co soudní exekutor vydal dne 1. 12. 2010 exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce srážkami z důchodu povinného a srážkami ze mzdy, je závěr odvolacího soudu, že exekuci je třeba považovat podle §46 odst. 2 části věty druhé za středníkem za provedenou a podle §47 odst. 5 exekučního řádu za skončenou, v souladu s výslovným zněním těchto ustanovení a současně i se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, podle nichž „za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů“.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť oproti mínění dovolatele má za to, že ustanovení, jichž bylo ve věci užito, jsou souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Správná je ovšem dovolatelova námitka, jíž poukazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud připomněl závěr přijatý již v usneseních ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, a to, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na jeho (její) zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle §103, §104 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Proto také již nepřicházelo v úvahu zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. či bez návrhu podle §268 odst. 1 písm. g) ve spojení s §269 odst. 1 o. s. ř. (povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nepodal).
Jak Nejvyšší soud uvedl např. již ve svém usnesení z 26. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012, či z 25. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2071/2012, právní názor uvedený v bodě 34. nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterého „Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení“, na danou věc nedopadá, jelikož se týká právní úpravy exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. Odvolací soud sice v souladu s citovanými ustanoveními exekučního řádu považoval exekuci za skončenou, postupoval však (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní praxí, pokud návrh oprávněného věcně projednal. Nebyla-li již v době rozhodování soudů obou stupňů dána existence nařízené a trvající exekuce, jakožto zvláštní podmínky řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce, bylo nutné podle §103, §104 odst. 1 věty první a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce zastavit.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce podle §103, §104 odst. 1, věty první, §243b odst. 4, per analogiam, a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu zastavil , aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání (tj. vytýkanou nesprávností vyčíslených nákladů exekuce v příkazech k úhradě nákladů exekuce z 16. 3. 2012, č. j. 011 EX 149/10-36, a z 27. 3. 2012, č. j. 011 EX 149/10-38, námitkou, že odvolací soud nezjišťoval okolnosti významné pro aplikaci §46 odst. 5 exekučního řádu, a že se nevyjádřil k ustanovení §231 odst. 2 obch. zák.).
Pro úplnost dovolací soud upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 29 Cdo 339/2008, uveřejněné pod číslem 64/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se týká postižení obchodního podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným a potřeby zastavit exekuci.
O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, o. s. ř.; povinným, jež by měli na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph.D.
předsedkyně senátu