ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3894.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3894/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové, v exekuční věci oprávněné České spořitelny a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, adresa pro doručení ČS, a.s. regionální centrum České Budějovice, U Černé věže 1, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinnému J. Č. , zastoupenému Mgr. Janou Havlovou, advokátkou s sídlem v Benešově, Hráského 406, pro částku 291.993,58 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Benešově, pod sp. zn. 7 EXE 4283/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze, z 22. října 2012, č.j. 27 Co 492/2012-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. července 2012, č.j. 7 EXE 4283/2011-66, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že smlouvu o půjčce, z níž měla vzniknout vymáhaná pohledávka, neuzavřel, a že mu ani nebyl doručen podkladový elektronický platební rozkaz. S odvolací námitkou povinného, že „se o údajném dluhu dozvěděl až z exekučního příkazu“, se odvolací soud vypořádal závěrem, že – jak plyne ze spisu nalézacího soudu – vykonávaný platební rozkaz převzal dne 17. června 2011, což potvrdil vlastnoručním podpisem.
V dovolání (sepsaném ustanoveným advokátem), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž však vysvětluje, v čem má mít napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam), povinný namítá existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů vycházejí z neúplně anebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a že navíc zůstalo dokazování nedostatečné, jelikož soudy nezjišťovaly všechny okolnosti rozhodné pro správné posouzení věci, byť na jejich zjištění povinný trval, a že odůvodnění obou rozhodnutí je neúplné, jelikož se soudy nevypořádaly se všemi tvrzeními a navrženými důkazy, jež jsou podle názoru povinného z hlediska předmětu sporu naprosto stěžejní. Oba soudy pochybily zejména proto, že neprovedly dokazování za účelem zjištění oprávněnosti pohledávky (v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že půjčku „si vzal jeho jménem někdo jiný“), její existence a její případné výše, a dále za účelem zjištění, zda zásilky doručované soudem převzal skutečně povinný, zda tedy jsou podpisy na doručenkách bezesporu jeho a zda je tudíž podkladový platební rozkaz skutečně řádným exekučním titulem, na jehož základě lze nařídit exekuci.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel (jenž se otázkou přípustnosti dovolání zabýval pouze potud, že odkázal na ustanovení „§237 o. s. ř.“) však konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl a k závěru o jejich splnění nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro zastavení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost (a tu právě dovolatel zpochybňuje, namítá-li že „oba soudy pochybily zejména proto, že neprovedly dokazování za účelem zjištění oprávněnosti pohledávky“) vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Pokud jde o námitku, že k exekuci navržený titul je nevykonatelný, takový závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda byl exekuční titul řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou.
Ve druhém odstavci bodu IV. dovolání povinný brojí proti hodnocení důkazů, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů (srov. zejména výše uvedené pasáže reprodukce dovolání zvýrazněné kurzívou); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2014.
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu