ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3971.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3971/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 154.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 161/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 19 Co 399/2012-31, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 19 Co 399/2012-31, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. července 2012, č. j. 14 C 161/2011-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. července 2012, č. j. 14 C 161/2011-17, zamítl žalobu na zaplacení částky 154.500,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V tomto řízení se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení o zaplacení částky 350.000,- Kč z titulu náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění podle §13 odst. 1 a §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), vedeného u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 20 C 4/2005. Řízení bylo podle soudu prvního stupně zahájeno dne 24. listopadu 2006 a skončeno dne 21. května 2011, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze. Soud poukázal na to, že řízení bylo složitější, probíhalo ve třech stupních soudní soustavy a trvalo čtyři roky a šest měsíců. Takto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka řízení nebyla nepřiměřená.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č. j. 19 Co 399/2012-31, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. července 2013, č.j. 19 Co 399/2012-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se, s poukazem na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. Zn. Cpjn 206/2010, plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 3. ledna 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 1. března 2013 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a uvádí, že je podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a vad řízení). Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele nesprávný proto, že v jeho záhlaví je jako žalobce uveden Ing. J. M. a odvolací soud nevzal v úvahu, že proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 4461/2009 byla dne 30. června 2011 podána ústavní stížnost a řízení tak trvá již 5 až 6 roků. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. též čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné proti výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky započítání doby řízení před Ústavním soudem do celkové doby řízení. Dovolací soud současně dospěl k závěru, že podané dovolání je i důvodné.
Jak již bylo uvedeno, podstatou dovolání žalobce je námitka, že odvolací soud při posouzení, zda rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené lhůtě, nevzal v úvahu dobu, po kterou trvalo řízení o ústavní stížnosti proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu.
Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.), k výkladu kritéria celkové délky řízení v §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk Nejvyšší soud uvedl, že se konec relevantní doby trvání řízení pojí s okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta).
V rozsudku ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3055/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí vydané v řízení o vyjmenovaných mimořádných opravných prostředcích může zasáhnout do pravomocně vydaných rozhodnutí, jinými slovy řečeno, může předchozí rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání. Nelze tedy v zásadě dopředu odhadnout, zda řízení o mimořádných opravných prostředcích či o ústavní stížnosti bude mít za následek příznivé rozhodnutí pro stěžovatele, a zda se bude věc projednávat znovu či nikoliv. Proto je třeba i tato řízení do celkové délky posuzovaného řízení započítat.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 161/2011 vyplývá, že žalobce již ve své žalobě ze dne 4. listopadu 2011 uvedl, že podal ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4461/2009, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Toto své tvrzení opakoval i v odvolání ze dne 27. srpna 2012 proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů však tuto skutečnost, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, nevzaly v úvahu (resp. nevzaly plně v úvahu), přičemž rozhodly bez nařízení jednání podle §115a, resp. §214 odst. 3 o.s.ř. Přitom řízení o ústavní stížnosti (které podle tvrzení žalobce dosud nebylo skončeno) musí soud vzít v úvahu, a to jak z hlediska složitosti řízení, tak i přiměřenosti jeho délky. To však soudy obou stupňů nerespektovaly.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s vyloženými zásadami, je uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci naplněn.
Z hlediska řešené právní otázky Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu