ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3055.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3055/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce JUDr. K. F., CSc. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 321/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 70 Co 119/2011-124, takto:
I. Zamítá se dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2011, č. j. 70 Co 119/2011-124, v části výroku I., jíž byl změněn vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 15 C 321/2009-83, tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 15 C 321/2009-83, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,357.000,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 143.000,- Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, změnil vyhovující výrok II. tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 13. 10. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 1,500.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 67/2005. Dne 8. 10. 2001 bylo žalobci sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 TZ, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TZ. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a žalobce obžaloby zprostil. Žalobce uplatnil u žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 29. 10. 2007, která ve stanovisku ze dne 6. 8. 2009 dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a za přiměřené zadostiučinění považovala konstatování porušení práva. Poté podal žalobce dne 13. 10. 2009 žalobu k soudu, na kterou zareagovala žalovaná ve svém vyjádření vznesením námitky promlčení.
Soud prvního stupně dále zjistil, že poškozená v trestním řízení podala dne 8. 1. 2009 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, přičemž ministr spravedlnosti přípisem ze dne 20. 2. 2009 sdělil, že neshledal zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a věc odložil. Nová ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona dne 29. 12. 2009, načež Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 112/2009, rozhodl, že došlo k porušení zákona, avšak ve prospěch žalobce (v trestním řízení v postavení obžalovaného).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo definitivně skončeno až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, a nikoliv rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, proto neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou, a nadto by bylo proti dobrým mravům přihlédnout k námitce promlčení za situace, kdy se právě nové otevření trestního stíhání žalobce muselo projevit v rámci nejistoty z budoucnosti v osobnostní sféře žalobce. Soud prvního stupně přiznal žalobci za 9 let nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání odškodnění ve výši 143.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. pět let a šest měsíců, a že zasáhlo nepochybně významným způsobem do života žalobce, avšak vzhledem ke všem okolnostem případu nebylo možno žalobci přiznat odškodnění nemajetkové újmy dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. V dané věci skončilo trestní řízení pravomocným zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 30. 4. 2007, a od tohoto dne se odvíjí počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která se staví podle §35 zákona nejdéle po dobu šesti měsíců. Žalobci tak zbývaly pouze dva dny, v průběhu nichž měl a musel, pokud chtěl zabránit promlčení svého nároku, uplatnit svou žalobu u soudu. Žaloba však byla podána téměř rok a půl po uplynutí promlčecí lhůty stanovené zákonem. Odvolací soud shledal nárok žalobce promlčeným, a proto žaloba na odškodnění imateriální újmy nemohla být úspěšná, a to ani z části. Odvolací soud dále uvedl, že stížnost pro porušení zákona je zcela mimořádný opravný prostředek, jehož výjimečnost je dána tím, že nepramení z iniciativy účastníka řízení, není nikterak časově limitován, neboť za splnění konkrétních zákonných podmínek lze podat bez časového omezení, a v důsledku aplikace zásady zákazu reformace in peius nemůže přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán, žádný negativní důsledek. V případě, že je podána v neprospěch osoby, jež byla trestně stíhána, může skončit v nejhorším případě akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že došlo ve prospěch uvedené osoby k porušení zákona. Takovýto akademický výrok však nemůže z objektivního hlediska již subjekt, jež byl trestně stíhán, žádným zásadním způsobem ovlivnit či poškodit. Právě z těchto důvodů nelze dle názoru odvolacího soudu řízení o stížnosti pro porušení zákona vůbec považovat za součást běžného trestního řízení. Nadto řízení o stížnosti pro porušení zákona je zahájeno až podáním této stížnosti ministrem spravedlnosti, nikoli podáním podnětu poškozenou. S tím souvisí i skutečnost, že žalobce nemohl ve své žádosti uplatněné u žalované dne 29. 10. 2007 ani v žalobě podané u soudu dne 13. 10. 2009 požadovat odškodnění i za řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť v té době nevěděl a ani vědět nemohl, zda vůbec kdy v budoucnu k takovému řízení dojde. Odškodnění za eventuelní pochybení v řízení o stížnosti pro porušení zákona by se žalobce mohl domáhat samostatně v případě, že by takové řízení vykazovalo průtahy či nepřiměřeně dlouhé trvání. K ničemu takovému ovšem nedošlo. Vzhledem k tomu, že podáním stížnosti pro porušení zákona nedošlo podle názoru odvolacího soudu k pokračování původního trestního řízení, dovodil, že došlo k promlčení nároku žalobce, a že námitka promlčení byla žalovanou vznesena důvodně. Odvolací soud rovněž neshledal, že by byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce jako právník si musel být vědom zákonné právní úpravy promlčecí lhůty, nadto byl právně zastoupen, a netvrdil ani neprokazoval žádnou skutečnost, která by mohla z objektivního hlediska zabránit v podání včasné žaloby. K marnému uplynutí lhůty k uplatnění nároku tedy došlo vlastním opomenutím ze strany žalobce, a důsledky takového opomenutí nelze přenášet na žalovanou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, směřujícím do všech výroků napadeného rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady řízení. Soudy obou stupňů posoudily odlišně otázku, zda v případě, kdy byla v trestním řízení podána stížnost pro porušení zákona, běží šestiměsíční promlčecí doba dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. až od rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti či nikoli. Žalobce je toho názoru, že řízení o stížnosti pro porušení zákona je součástí trestního řízení bez ohledu na to, že jeho výsledkem je pouze akademický výrok. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona má pro žalobce velký význam, byť není zasaženo do právní moci původního rozhodnutí. Žalobce věděl, že po vydání zprošťujícího rozsudku byl podán podnět k podání stížnosti. O celkové újmě způsobené trestním stíháním se tedy dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.
Dovolatel dále namítl vadu řízení spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když uvedl, že námitkou promlčení se zabýval až odvolací soud, a zároveň, že odvolací soud dospěl v této otázce k jiným závěrům než soud prvního stupně, aniž by umožnil účastníkům vyjádřit se k novému právnímu náhledu na řešení otázky promlčení, přesto žalobce tvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvedl, že promlčení je v tomto případě nepřiměřeně tvrdým následkem s ohledem na to, jaká újma mu vznikla, a že váhal s podáním žaloby proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti i z toho důvodu, že stejná organizační složka státu rozhoduje také o podání stížnosti pro porušení zákona.
Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dále uvedla, že tvrzení žalobce ohledně skutečnosti, že váhal s podáním žaloby do podání stížnosti pro porušení zákona, jsou naprosto účelová a navíc nepravdivá. Tvrzení o podané stížnosti pro porušení zákona žalobce poprvé uvedl až na jednání konaném dne 7. 10. 2010, přičemž v žádosti ani v žalobě o tomto není ani zmínka. V žalobě ohraničil žalobce konec předmětného řízení dnem 30. 4. 2007 a hovořil o šestiletém trestním stíhání. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části, ve které dovolání směřuje proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Základní argument žalobce spočívá v tvrzení, že řízení o stížnosti pro porušení zákona je součástí trestního řízení, a proto by se běh promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), měl počítat až od skončení řízení o stížnosti pro porušení zákona. K tomu dovolatel dále dodal, že o tom, jaká je celková újma způsobená trestním stíháním, se dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.
V posuzované věci je předně třeba uvést, že žalobce se na základě svých žalobních tvrzení domáhal poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, v jejímž důsledku došlo rovněž k poškození jeho profesního života. Vylíčením rozhodných skutečností tedy vymezil svůj nárok jako odškodnění za porušení povinnosti státu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle §13 odst. 1, věta třetí OdpŠk, nedomáhal se však odškodnění újmy, která mu případně mohla vzniknout v důsledku samotného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle analogického použití §8 OdpŠk, jakožto dalšího nároku se samostatným skutkovým základem.
Újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, jejíhož odškodnění se domáhá žalobce, spočívá zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, přičemž při stanovení formy a výše zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, za současného zohlednění kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk.
Ustanovení §32 OdpŠk, které stanoví speciální promlčecí lhůty, přitom rozlišuje nároky založené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě od nároků ostatních. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je v tomto případě modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro níž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení.
Za skončení řízení se obecně považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Nejvyšší soud přitom pro podmínky České republiky v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, dovodil, že do celkové doby řízení se pro účely aplikace §13 odst. 1 a §31a OdpŠk započítává i řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti či řízení o stížnosti ústavní (viz k tomu též blíže R 58/2011). Je tomu tak proto, že rozhodnutí vydané v řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích může zasáhnout do pravomocně vydaných rozhodnutí, jinými slovy řečeno, může předchozí rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání. Nelze tedy v zásadě dopředu odhadnout, zda řízení o mimořádných opravných prostředcích či o ústavní stížnosti bude mít za následek příznivé rozhodnutí pro stěžovatele, a zda se bude věc projednávat znovu či nikoliv.
Zásadní rozdíl mezi výše vyjmenovanými opravnými prostředky a stížností pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného spočívá zejména v tom, že stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného nemůže v důsledku zásady zákazu reformace un peius přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán, žádný faktický negativní důsledek, neboť v nejhorším případě může skončit akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že došlo k porušení zákona ve prospěch uvedené osoby, jak ve svém odůvodnění správně konstatoval odvolací soud. Stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek, neslouží k ochraně práva stěžovatele, ale k nápravě závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení, která nebyla napravena v rámci řádného dvouinstančního řízení, ať už se jedná o právní vady pravomocného rozhodnutí či nápravu vadného postupu v řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Institut stížnosti pro porušení zákona měl být s účinností od 1. 1. 2002 prakticky zcela nahrazen novou právní úpravou dovolání a stížnost pro porušení zákona byla zachována jen pro řešení některých výjimečných případů.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaným pod č. 424/2001 Sb., bylo ke dni 31. 12. 2001 zrušeno ustanovení §272 (a na to navazující §276 věty čtvrté) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo v odst. 1, že nebyl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, mohl Nejvyšší soud zrušit napadené rozhodnutí nebo jeho část, případně též vadné řízení mu předcházející (§269 odst. 2 až §271) jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání. Ústavní soud zrušil kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, nezrušil ale řízení jako takové, tj. nezrušil možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného rozhodováno v roce 2010, muselo být dovolateli zřejmé (jelikož se nadto jedná o renomovaného právníka), že rozhodnutím Nejvyššího soudu o této stížnosti nemůže dojít ke zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn. Smyslem podané stížnosti pro porušení zákona tak mohla být toliko ochrana dodržování objektivního práva a procesních postupů, jež jsou chráněny izolovaně, avšak nikoli ve vazbě k subjektivním právům obviněného, a v konečném důsledku je tak sledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů (srov. vyjádření tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D. v nálezu pléna Ústavního soudu výše citovaného).
Z výše uvedených důvodů se podává, že stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného není součástí trestního řízení žalobce, neboť se jeho subjektivních práv v zásadě vůbec nedotýká a rovněž nemůže zasáhnout do již pravomocného rozhodnutí. Dovolatel tedy objektivně nemohl pociťovat újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť ten byl postaven na jisto pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Pakliže dovolatel tvrdí, že o celkové újmě způsobené trestním stíháním se dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a namítá dopad trestního řízení na jeho osobní a profesní život, jedná se o odlišný nárok (odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí), než jakého se žalobce domáhal v tomto kompenzačním řízení.
Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stížnost pro porušení zákona se liší od běžných opravných prostředků, jež mají k dispozici účastníci řízení, dále tím, že ji podává výlučně ministr spravedlnosti, přičemž pro její podání není žádným způsobem časově limitován. Lhůta k podání a vyřízení stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného byla stanovena ve zrušeném ustanovení §272 tr. řádu právě z důvodu, že rozhodnutím Nejvyššího soudu mohl být napadený rozsudek zrušen, čímž bylo podstatným způsobem zasaženo do právní jistoty a stability konečného a vykonatelného rozhodnutí. Současná právní úprava, která umožňuje vynést v neprospěch obviněného toliko akademický výrok, však žádnou lhůtu k podání stížnosti ani lhůtu k jejímu vyřízení nestanoví. Ostatní opravné prostředky, které mohou zasáhnout do pravomocně skončeného řízení, lhůtu k podání vždy obsahují, ať už se jedná o dovolání, obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost.
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že nepřiměřené délky vyřizování stížnosti pro porušení zákona by se žalobce mohl domáhat, avšak pouze v rámci nově uplatněného nároku, neboť součástí své žádosti uplatněné u žalované ani žaloby podané u soudu toto řízení neučinil a současně ani nemohl. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy za šestileté trestní stíhání uplatnil u žalované dne 29. 10. 2007 a u soudu 13. 10. 2009, zatímco stížnost pro porušení zákona byla ministryní spravedlnosti podána až dne 29. 12. 2009.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněné osoby není součástí trestního stíhání žalobce, a tudíž nelze za okamžik skončení řízení z pohledu aplikace §32 odst. 3, věty druhé OdpŠk, považovat nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, respektive v postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. proto, že neseznámil žalobce se svým odlišným právním názorem na otázku vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §118a o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení (ke splnění jeho procesních povinností tvrdit a prokázat pro rozhodnutí podle hmotného práva významné skutečnosti) tak, aby o věci mohlo být nikoliv překvapivě, t.j. na úkor účastníka pro nesplnění jeho procesních povinností, rozhodnuto. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy bylo možno právně posoudit i na základě žalobcem do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo třeba. Ostatně otázka promlčitelnosti předmětného nároku byla již v součinnosti s účastníky projednávána před soudem prvního stupně.
Dovolací soud tedy neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nadto jsou právní závěry odvolacího soudu ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Stejné dovolací námitky, které byly dovolacím soudem shledány nedůvodnými, uplatnil žalobce i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. V této části by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Jestliže však dovolání není důvodné v části, kde je dána jeho přípustnost ze zákona, nemůže být přípustné pro řešení stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Proto dovolací soud v této části dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Dovolací soud proto i v této části dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl, a ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu