ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3980.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3980/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. W. Churchila 2, proti žalovaným 1) Mgr. V. D. , a 2) Mgr. M. A. A. , oběma zastoupeným JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 65/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co 149/2014-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co 149/2014-54, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. května 2013, č. j. 14 C 65/2012-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 27. dubna 2012 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) žalobu proti žalovaným, jíž se domáhal určení, že žalovaný 1) „je výlučným vlastníkem nemovitostí, domu na stavební parcele č. 3607/11, stavební parcely č. 3607/1 a parcely č. 3607/56, zahrada, vše zapsáno na LV č. 526, v k. ú. B., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, Katastrální pracoviště Praha“ (dále již „předmětné nemovitosti“). V žalobě mj. tvrdil, že:
- dne 18. října 1999 jako kupující uzavřel s žalovaným 1) jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě předmětných nemovitostí za kupní cenu 1.500.000,- Kč, kdy později v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, vedeném pod sp. zn. 14 C 139/2002, bylo rozsudkem (pravomocně) určeno, že (v důsledku absolutní neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy) je žalovaný 1) vlastníkem předmětných nemovitostí;
- v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 249/2006, byl rozsudkem žalovaný 1) zavázán (z titulu bezdůvodného obohacení dle shora uvedené neplatné kupní smlouvy) zaplatit (vrátit) žalobci částku 1.500.000,- Kč;
- žalovaný dne 30. května 2006 uzavřel s žalovaným 2) kupní smlouvu, jíž převedl předmětné nemovitosti na žalovaného 2) za tvrzenou kupní cenu 2.000.000,- Kč. K tomu žalobce v žalobě také uvedl, že „Prvý žalovaný věděl, že je jeho povinností poté, kdy mu bylo vráceno plnění žalobcem, tedy předmětné nemovitosti, a byl zapsán opětovně jako vlastník nemovitostí, vrátit přijaté plnění, tedy kupní cenu Kč 1.500.000,-. Druhý žalovaný v předchozích soudních řízeních, a to vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002 a sp. zn. 4 C 249/2006, vystupoval jako právní zástupce, advokát prvého žalovaného. Věděl, jako osoba právně kvalifikovaná, že je povinností podle §457 obč. zák. vrátit poskytnuté plnění, tedy zaplacenou kupní cenu...Pokud žalovaní tedy uzavřeli kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, věděli, že se prvý žalovaný vědomě zbavuje svého majetku, a to s jediným úmyslem zmařit zaplacení pohledávky žalobce z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 18. 10. 1999...Úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavírání smlouvy dne 30.05. 2006 bylo dosáhnout výsledku, jež odporuje zákonu nebo jej obchází, což má za následek neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák...O skutečnosti, že důvodem, tedy úmyslem, prvého žalovaného bylo zmařit uspokojení pohledávky žalobce svědčí i jeho výrok, že je druhému žalovanému zavázán, že mu zachránil dům. Prvý žalovaný se v té souvislosti také vyjádřil, že kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč druhému žalovanému nevyplatil, neboť takové peníze ani nikdy neměl.“ (k prokázání posledně uvedeného tvrzení žalobce navrhl výslech svědka J. P.).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. května 2013, sp. zn. 14 C 65/2012-32, žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl. Dospěl sice k závěru, že žalobce na podání této žaloby má naléhavý právní zájem, neshledal však kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými ze dne 30. května 2006 za absolutně neplatnou. Soud „z obsahu spisu podepsaného soudu sp. zn. 14 C 139/2002 vzal...za prokázáno, že první žalovaný 23. 9. 2002 podal oproti žalobci žalobu na určení vlastnictví s tím, že první žalovaný je vlastníkem dotčených nemovitostí, zdůvodněnou tím, že kupní smlouva z 18. 10. 1999, jíž měly být nemovitosti převedeny na žalobce, je neplatná. Z rozsudku č. j. 14 C 139/2002-206 z 28. 7. 2005, z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 34/2006-232 ze 4. 4. 2006, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 (správně 33) Cdo 2412/2006-253, vzal soud za prokázáno, že rozsudkem č. j. 14 C 139/2002 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 34/2006-232, bylo pravomocně rozhodnuto, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, kdy výrok, pokud jde o určení vlastnictví, nabyl právní moci 23. 5. 2006. Z odůvodnění citovaných rozsudků pak plyne a soud vzal takto za prokázané, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 10. 1999 mezi žalobcem a prvním žalovaným je absolutně neplatná, kdy soud vzal za prokázáno, že se jednalo o tzv. propadlou zástavu, kdy kupní smlouva byla zmíněna jako zajišťovací institut na půjčku, kterou si pro potřeby svého podnikání bral inženýr T. od žalovaného.“
K právní argumentaci žalobce o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30. května 2006 mezi žalovanými z důvodu, že tento právní úkon se příčí dobrým mravům a je proto dle §39 obč. zák. neplatný, soud prvního stupně uvedl, že „jednání žalovaných takto posuzovat nelze. Soud přihlíží k tomu, že samotná propadlá zástava, tedy důvod, pro který byla shledána neplatnou smlouva uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným, bylo ve své podstatě jednání v rozporu s dobrými mravy a také obcházení zákona a hodnotit poté jednání prvního žalovaného jako rozporné s dobrými mravy se soudu vysloveně příčí, neboť jestliže někdo v podstatě využije a zneužije institut kupní smlouvy pro obejití zákona a v podstatě podhodnocení nemovitostí, kdy uzavírá kupní smlouvu, která je ve své podstatě smlouvou zástavní, pak jsou ‚ ve hře‘ stále tytéž nemovitosti a vrácení plnění ze zmíněné kupní smlouvy, tak i pokud by první žalovaný ‚utekl‘ v podstatě nemravně ve vztahu k pravomocného (pravomocnému) rozhodnutí ohledně plnění vůči žalobci, pak ani takového jednání by soud neposuzoval jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť prostě žalobce se už jednání v rozporu s dobrými mravy dopustil, pokud jde o onu propadlou zástavu.
Soud prvního stupně dále v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku zaujal názor, že „pokud jde o obcházení zákona, pak soud vzal za prokázané, z již citovaných rozsudků ve věci 14 C, že právní moc rozsudku, v němž bylo určeno, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, nastala 23. 5. 2006. První žalovaný následně s odstupem pěti dnů po právní moci uzavřel s druhým žalovaným kupní smlouvu z 30. 5. 2006. Vzhledem k tomu, že zde již bylo pravomocné rozhodnutí a soudu je z úřední činnosti známo, že druhý žalovaný je advokátem, pak muselo být také jasné, nakonec i v kontextu s řízením ve věci 4 C, že první žalovaný bude muset uhradit plnění z kupní smlouvy, kterou se mu dle neplatné kupní smlouvy dostalo.
Z výpovědi svědka J. P. pak soud vzal za prokázané, že byť v kupní smlouvě je deklarováno, že prvnímu žalovanému byla zaplacena kupní cena 2.000.000,- Kč před podepsáním smlouvy, pak byť se, pokud jde o svědka P., jedná o zprostředkované svědectví o zprostředkované informaci, avšak přímo od prvního žalovaného (svědek uvedl, že mu první žalovaný řekl, že žádné peníze nedostal, neboť to byla jenom taková finta), že kupní cena dle kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2006 nebyla prvnímu žalovanému vyplacena. Soud však má přesto za to, že prostě nešlo jenom o fingovaný právní úkon, neboť druhý žalovaný se zavázal zaplatit za převod nemovitostí kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč a pakliže k tomu nedošlo, je nakonec na prvním žalovaném, aby se tohoto svého nároku domáhal, a soud tedy má za to, že k takovému obcházení zákona, které by mělo za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy z 30. 5. 2006, nedošlo.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co 149/2014-54, dle §219 o. s. ř. v meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „došlo-li k žalobcem namítanému jednání žalovaných v důsledku předchozího nezákonného jednání, na němž se žalobce spolupodílel a měl mít z něho prospěch, nejsou dány podmínky pro to, aby bylo jednání žalovaných shledáno rozporným s dobrými mravy s následky absolutní neplatnosti ve smyslu §39 obč. zák. Předpoklad žalobce, že žalovaní jednali ve snaze vyloučit uspokojení jeho pohledávky, ostatně nelze na základě učiněných skutkových zjištění postavit najisto.“ Uvedl dále, že „svědek P. měl své vědomosti o nedostatku protiplnění ze strany druhého žalovaného na uvedenou kupní smlouvu pouze z doslechu, nikoliv na základě svého přímého vnímání takové skutečnosti. Samotná okolnost (nezaplacení kupní ceny) však ani nemůže vést k závěru o nedostatku vážné vůle k uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými...“ Uzavřel, že „měl-li žalobce za to, že kupní smlouva mezi žalovanými byla uzavřena v úmyslu jej zkrátit jako věřitele prvního žalovaného, byla odpovídajícím procesním institutem k ochraně jeho práv odpůrčí žaloba podle §42a obč. zák...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Toto pochybení odvolacího soudu spočívá v posouzení otázky, zda v daném případě má být posuzována věc z hlediska rozporů jednání s dobrými mravy a obcházením zákona a zda se příčí hodnotit následné jednání prvého žalovaného jako nemravné. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2323/2009, týkající se vrácení bezdůvodného obohacení a ve vazbě na judikované závěry namítá, že rozhodovali-li oba soudy tak, že v důsledku uzavření předstírané převodní smlouvy z roku 1999 není povinen žalovaný (míněno žalovaný 1/) vrátit přijatou kupní cenu, ač mu bylo vráceno plnění dovolatelem (nemovitosti), jedná se o rozhodnutí nezákonné. Odvolací soud argumentuje tím, že ve věci slyšený svědek P. se měl dozvědět pouze nepřímo o skutečnosti, že kupní cena ze smlouvy ze dne 30. května 2006 nebyla ve skutečnosti zaplacena, ačkoliv tento svědek vypověděl, že tuto skutečnost mu sdělil sám žalovaný 1). Nesprávný je také závěr odvolacího soudu, který odkazuje na možnost zjednání nápravy cestou podání určovací žaloby dle §42a obč. zák., neboť u právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání podle jejich názoru není přípustné, neboť není splněna dovolatelem tvrzená podmínka vyplývající z §237 o. s. ř., že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nijak neprokázal a ani v předchozím řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno uvažovat o opaku a vyvozovat rozpor předmětné smlouvy s dobrými mravy dle §39 obč. zák. Žalovaní uzavřeli uvedenou kupní smlouvu mezi sebou bez jakékoliv souvislosti s pohledávkou dovolatele za žalovaným 1) ve výši 1.500.000,- Kč, o čemž svědčí zejména několika měsíčná časový odstup mezi uzavřením této kupní smlouvy a uplatněním uvedené pohledávky u soudu. K podání žaloby o zaplacení 1.500.000,- Kč došlo dne 6. září 2011, přitom žalovaný 1) o podání žaloby se dozvěděl teprve v listopadu 2011, kdy mu byl doručen platební rozkaz v této věci. Bez významu v případě posuzování dobrý mravů není ani skutečnost, že dovolatel, který se tohoto údajného rozporu s dobrými mravy dovolává, se jej sám dopustil v případě uzavření předchozí smlouvy o převodu dotčených nemovitostí; pak není možné hledat rozpor s dobrými mravy ve prospěch dovolatele tam, kde dovolatel jednal sám proti dobrým mravům. Žalovaní proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl opakovaně zaujat právní názor (ve stručnosti shrnuto), že účel smlouvy odporuje zákonu, uzavřel-li jí dlužník s třetí osobou s úmyslem zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele; v takovém případě je smlouva neplatným právním úkonem dle §39 obč. zák., důsledku čehož nejsou splněny podmínky jeho odporovatelnosti dle §42a obč. zák. [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz .)]. Pokud by účastníci takový právní úkon simulovali, byl by rovněž postižen absolutní neplatnosti, a to z důvodu absence vážnosti vůle dle §37 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).
Vzniknou-li v řízení pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní úkon (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 885/2012).
Tvrdí-li účastník v občanském soudním řízení právně rozhodné skutečnosti, při jejichž prokázání by přicházel v úvahu právně kvalifikační závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, a navrhuje-li k prokázání tohoto tvrzení důkazy, je povinností soudu takto účastníkem tvrzené skutečnosti důsledně posuzovat anebo pečlivě vyložit, proč v uvedeném směru nebyly (účastníkem tvrzené) skutečnosti v řízení (k jeho důkazním návrhům) verifikovány.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne 24. dubna 2014 (viz protokol o tomto jednání na č.l. 53 procesního spisu) žádné dokazování neprováděl, takže vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Soud prvního stupně učinil mj. z výslechu svědka J. P. skutkové zjištění, že kupní cena ve výši 2.000.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené dne 30. května 2006 mezi prodávajícím žalovaným 1) a kupujícím žalovaným 2) zaplacena (žalovanému 1/) nebyla. Ačkoliv nalézací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku dále uvádí, že podle svědka ono nevyplacení kupní ceny „byla taková finta“ (svědkem míněno ze strany žalovaného 1/), soud tuto zásadně významnou informaci dále neposuzoval, ač svědek při výslechu před soudem prvního stupně na jednání konaném dne 27. května 2013 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 30 a násl.) k uvedené okolnosti vypověděl následující: „Co se týče pana D. (roz. žalovaného 1/), pak z jeho sdělení vím také, že nemovitosti údajně prodal, řekl mi to, když jsme se setkali v hospodě, kam obvykle chodí, řekl mi – byla to jenom taková finta, abych o ten barák nepřišel.“ Svědek tedy vypovídal o informaci získané přímo (nikoliv zprostředkovaně) od jednoho z účastníků smlouvy, tedy o tom, že předmětná kupní smlouva (podle vyjádření žalovaného 1/) byla fingovaná neboli simulovaná. Namísto toho, aby soud prvního stupně procesním postupem vedl (jak si vzniklá procesní situace vyžadovala) svědka k objasnění či k detailnějšímu popisu takto svědkem sděleného průběhu daného skutkového děje, výslech svědka v tomto směru nepokračoval. Přitom již shora citovaná pasáž z výslechu svědka P. - přiznal-li by mu soud věrohodnost výpovědi v části sdělení informace o nezaplacení kupní ceny žalovanému 1), s přihlédnutím k době, kdy žalovaní uzavřeli předmětnou převodní smlouvu, k existenci pohledávky dovolatele za žalovaným 1), a navíc i s ohledem na situaci, kdy adresa bydliště žalovaného 1) se ani po předmětném prodeji těchto nemovitostí nezměnila – si vyžadovala pečlivější výslech uvedeného svědka, příp. další dokazování a poté způsobem předvídaným v §132 odpovídající zhodnocení všech v řízení provedených důkazů, s promítnutím těchto úvah do odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Ovšem za skutkového stavu, jak byl zjištěn, resp. vyložen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a z nějž i odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, nebylo možné jednoznačně vyloučit, že kupní smlouva ze dne 30. května 2006 je ze shora popsaných důvodů postižena neplatností, ať již dle §37 odst. 1 či dle §39 obč. zák. S přihlédnutím k tomu, co vypověděl svědek J. P., jednalo-li by se podle soudu o validní informace (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3808/2011), však nabývá jisté míry relevance úvaha o simulovaném jednání žalovaných za účelem ztížit či znemožnit žalobci uspokojení jeho vymahatelné pohledávky za žalovaným 1).
Je zřejmé, že odvolací soud, ale ani soud prvního stupně, uvedenou optiku při interpretaci opakovaně zmíněné kupní smlouvy ze dne 30. května 2006 nepoužily a svá rozhodnutí založily (pro meritorní rozhodnutí) na zcela nedostatečných skutkových zjištěních, která neumožňovala právně posoudit, zda předmětný právní úkon je či není platný. Absence řešení popsaných právně významných otázek přitom oběma soudům neumožňovala zaujmout kvalifikovaný právní závěr ohledně toho, zda žalobcem tvrzený věcně právní vztah k předmětným nemovitostem (právní realita) je souladný se stavem zápisů v katastru nemovitostí či nikoliv.
Z vyloženého vyplývá, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu