ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3989.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3989/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D. v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 409/1, proti žalovanému Ing. M. L. , zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, o výživné nerozvedené manželky, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 223/2011, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, o uložení pořádkové pokuty, takto:
I. Řízení o odvolání se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v řízení o odvolaní proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. července 2013, č.j. 4 C 223/2011- 275, o výživné nerozvedené manželky, usnesením ze dne 12. března 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, uložil žalovanému pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že podání žalovaného, jímž reagoval na protokol o vyhlášení rozsudku, je třeba považovat za hrubě urážlivé, neboť se v něm žalovaný hanlivě vyjadřuje o členkách senátu a činí tak opakovaně. Proti usnesení krajského soudu podal žalovaný k Nejvyššímu soudu opravný prostředek nadepsaný jako odvolání. Ve svém podání žalovaný navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a uložení pořádkové pokuty prominuto. Pokud jde o obsah podání, žalovaný se omezuje na citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. března 2014, Nejvyšší soud odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013) – dále jen „o. s. ř.“
Podle §10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud.
Podle §10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.
Z uvedeného vyplývá, že o. s. ř. neupravil funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích. Totéž plyne i z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 690/2007). Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být vždy řízení zastaveno (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dovolání přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření. Je tedy zjevné, že Nejvyšší soud nemohl napadené usnesení přezkoumat ani v dovolacím řízení, pokud by podání žalovaného podle jeho obsahu posoudil jako dovolání, neboť přezkum usnesení, jímž bylo rozhodnuto o pořádkové pokutě, je z přípustnosti dovolání ze zákona vyloučen.
Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, Nejvyšší soud shledal, že žalovaným citovaný nález na předmětné řízení nedopadá, neboť byl vydán v roce 2000, tedy předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela o. s. ř.“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 a který přinesl zásadní změnu koncepce přípustnosti dovolání. Před účinností novely o. s. ř. bylo představitelné, aby Nejvyšší soud přezkoumal usnesení o uložení pořádkové pokuty v režimu dovolání, neboť usnesení o pořádkových opatřeních nebyla v o. s. ř. v tehdy účinném znění z přezkumu výslovně vyloučena. Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, v němž bylo opětovně vysloveno, že obecné soudy musí připustit odvolání nebo dovolání proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, pak odkazuje na shora uvedený nález, aniž by zohlednil, že novela o. s. ř. přinesla zásadní legislativní změny, které takový přezkum vylučují.
S ohledem na výše uvedené je tak zjevné, že Nejvyšší soud nemá, a to i přes závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 a v usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 2354/13, žádnou možnost, jak v souladu s platným pozitivním právem usnesení odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty přezkoumat. Je-li žádoucí, aby byl umožněn přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty, je věcí zákonodárce, aby tuto možnost upravil.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o odvolání směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č.j. 28 Co 572/2013-473, podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu