ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.424.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 424/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Chemagroup s. r. o., IČ 64789071, se sídlem v Náchodě, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 244.910.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 60 C 102/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2013, č. j. 24 Co 45/2013 - 257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2012, č. j. 60 C 102/2012-212, kterým soud ve výroku I. řízení co do částky 18.392.065,- Kč s příslušenstvím zastavil, ve výroku II. žalobu zamítl v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 226.518.841,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy tak rozhodly o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že správce daně vydal zajišťovací příkaz za účelem zajištění spotřební daně a následně provedl daňovou exekuci vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Odvolací soud založil svůj rozsudek mimo jiné na závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi jím tvrzenou majetkovou újmou (znemožněním podnikatelských záměrů žalobce) a rozhodnutími správce daně (zajišťovacím a exekučním příkazem). Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Námitky žalobce, které uvedený závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti napadají, nemohou proto přípustnost dovolání založit, neboť žalobce jimi nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění, které bylo pro právní posouzení věci rozhodující, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce nadto ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje. Pokud žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, musí v dovolání uvést, o jakou konkrétní právní otázku se jedná a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z žalobcem vymezených otázek.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu