ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4265.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4265/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. J. S. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu škody a nemajetkové újmy, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn 22 C 258/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 6. srpna 2013, č.j. 21 Co 311/2013 – 46, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se svým podáním domáhala náhrady škody ve výši 23.747,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč, způsobené nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ostravě a v řízení vedeném před ním pod sp. 42 Co 357/2009 a nesprávným úředním postupem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení pod sp. zn. 28 Cdo 551/2011. Žalobkyně požádala, aby jí soud přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. května 2013, č.j. 22 C 258/2012 – 38, zamítl návrh žalobkyně, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce. Soud prvního stupně své usnesení zdůvodnil tak, že žalobkyně považuje za nesprávný úřední postup činnost, která jím není a bezúspěšně tak uplatňuje právo, přičemž se touto cestou snaží zvrátit pro ní nepříznivá rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. srpna 2013, č.j. 21 Co 311/2013 – 46, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně je zřejmě bezúspěšný, kdy se domáhá náhrady škody proto, že nebylo rozhodnuto tak, jak si představovala. Tato rozhodnutí jsou pravomocná, nebyla zrušena a ve věci samé, a nemůže se tak jednat o nesprávný úřední postup.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), kdy má za to, že rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení obhájce k ochraně zájmů účastníka řízení je obecnými soudy posuzováno velmi rozdílně, když jí byl za identických podmínek osvobození od soudních poplatků obhájce přiznán. Dovolatelka namítá, že soudy využívají její neznalosti práva, kdy je její žaloba označena jako bezúspěšné nebo svévolné uplatňování práva a následně je její žaloba zamítnuta pro neopodstatněnost. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem.
Povinné zastoupení dovolatele stanoví zákon pro dovolací řízení z toho důvodu, že sepis dovolání a zastoupení dovolatele v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, vyžaduje skutečně kvalifikovanou právní pomoc, neboť na dovolání klade zákon zvýšené požadavky jak formální, tak obsahové, obzvláště po novele dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013.
Dovolatelka sice není zastoupena advokátem a rovněž nemá sama právnické vzdělání; povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1997, pod číslem 80 či obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3465/2013).
Dovolací soud proto přistoupil k dovolacímu přezkumu, jehož předmětem měl být závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce právo na ustanovení zástupce nemá, přestože dovolatel není zastoupen advokátem ani sám nemá právnické vzdělání.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř., dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně však zákonem vyžadované náležitosti nesplňuje, když neuvádí důvod dovolání, tj. neuvedla právní posouzení věci, která pokládá za nesprávné a ani nevyložila, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu