ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4366.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4366/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného R. K., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského 4, proti povinné R. V. B., dříve P., pro 5.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 Nc 4565/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Co 641/2011-24, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 28. 6. 2007, č. j. 8 Nc 4565/2007-6, nařídil exekuci k vymožení povinnosti povinné zaplatit oprávněnému 5.000,- Kč s příslušenstvím a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň. Soudní exekutor usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 16 Ex 9176/07-39, zastavil exekuci, neboť oprávněný přes jeho výzvu ze dne 4. 2. 2011 nesložil zálohu na náklady exekuce (§55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Současně oprávněnému uložil povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Uzavřel, že před vydáním usnesení o zastavení exekuce došel soudnímu exekutorovi návrh oprávněného na zastavení exekuce s tím, že případný výtěžek by nestačil ani ke krytí nákladů řízení. Podle ustálené judikatury je proto na místě exekuci zastavit, neboť tak navrhl oprávněný (§268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., §55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Protože oprávněný procesně zavinil zastavení exekuce, stíhá jej povinnost náklady exekuce zaplatit.
Oprávněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou (viz např. 28 Cdo 1632/2011). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, neboť soud se nevypořádal se všemi námitkami oprávněného. Rozhodnutí spočívá také na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jelikož důvodem pro zastavení exekuce nemůže být nezaplacení zálohy na náklady exekuce, je-li dán důvod pro zastavení z důvodu nemajetnosti povinného (viz 20 Cdo 609/2008). Současně vytýká, že mu soudní exekutor uložil povinnost k úhradě nákladů exekuce, a upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je zapotřebí, aby pro takový závěr existovaly i konkretizované okolnosti subjektivní povahy nasvědčující procesnímu zavinění oprávněného za zastavení exekuce. Protože rozhodnutí exekutora i odvolacího soudu považuje za rozporné s platnou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, navrhuje, aby dovolací soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil exekutorovi k dalšímu řízení.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání oprávněný doplnil své dovolání podáním ze dne 10. 4. 2012, obsahujícím argumentaci vztahující se k neoprávněnosti požadavku soudního exekutora na úhradu zálohy; zejména poukázal na to, že exekutor vyzval oprávněného k úhradě zálohy po téměř 4 letech od zahájení exekučního řízení a že pro oprávněného ničeho nevymohl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12/2000 pod č. 138). Oprávněný v projednávané věci není shora uvedenou osobou, neboť zastavení exekuce sám též navrhl (byť z jiného důvodu). Není tudíž oprávněn k podání dovolání proti výroku potvrzujícímu rozhodnutí o zastavení exekuce. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b/ o. s. ř.).
Proti výroku o nákladech řízení (nákladech exekuce) není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod číslem 70) a je tedy rovněž na místě je odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Povinné, jež by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu