ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4398.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4398/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 18 C 293/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č.j. 28 Co 68/2013 – 47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2012, č.j. 18 C 293/2011–30, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 19.750,- Kč od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 220.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 6. 9. 2011 do 7. 1. 2012, dále úrok z prodlení ve výši 7,75 % od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012 z částky 200.250,- Kč a od 16. 2. 2012 úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 220.000,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č.j. 28 Co 68/2013 – 47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení coby nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně stanovil celkovou délku řízení i základní částku, která byla následně zkrácena o 40 % z důvodu složitosti věci, kdy klíčový spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 10 Cm 160/1999, byl těžko dostupný, jelikož řízení v něm nebylo dosud ukončeno a žalobce si byl této skutečnosti vědom, současně se ve věci jednalo o dva uplatněné nároky a řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy. Z důvodu malého významu pro žalobce pokrátil dovolací soud základní částku o 30 %, když se v dané věci nejednalo o řízení se zvýšením významem, žalobce vzal část nároku zpět a byl jen nepatrně úspěšný. Dále měl odvolací soud za to, že žalobce sám částečně přispěl k celkové délce řízení, a proto byla celková částka snížena o dalších 10 %. Odvolací soud uzavřel, že nesprávným úředním postupem vznikla žalobci nemajetková újma, která byla žalovanou již dostatečně odškodněna částkou 27.375,- Kč v rámci předběžného uplatnění nároku u žalované.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel namítá, že soudy zcela pominuly, že řízení, za které žádná nemajetkovou újmu, bylo samo již kompenzačním řízením za průtahy ve věci pod sp. zn. 10 Cm 160/1999 a je tedy zcela nepřípustné, aby byl opětovně vystaven dalším průtahům a poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatel dále napadá důvody, proč byla zkrácena základní částka o 30 % u významu věci a celkové složitosti věci o 40 %. Dovolatel má naopak za to, že měla být nejprve stanovena vyšší základní částka, když to dovolatel navrhnul a ta pak měla být zvýšena z důvodu postupu soudů a jejich nečinnosti s ohledem na to, že původní řízení sp. zn. 10 Cm 160/99 dosud není skončeno, když probíhá řízení o obnově řízení. Dovolatel tak navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se žalovaná nijak nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže dovolatel namítal ve svém dovolání, že mu měla být přiznána vyšší náhrada nemajetkové újmy, protože se jednalo o kompetenční řízení za průtahy v řízení, tak je pravdou, že v rozsudku ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice , stížnost č. 7051/06, trvalo kompenzační řízení tři a půl roku, z toho 10 měsíců posuzovalo žádost poškozeného Ministerstvo spravedlnosti, a zbývající dobu projednával věc soud prvního stupně, který přiznal poškozenému z důvodu délky řízení o odškodnění dalších 30.000,- Kč. Přesto Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že stěžovatel vedl řízení o odškodnění po dobu více než tří a půl roku, aniž by dosáhl dostatečné nápravy, a stěžovateli přiznal dalších 2.100,- € ( a contrario srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010, ve věci Veriter proti Francii , stížnost č. 31508/07, §83 – 87).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomuto dále doplnil, že namítat – důvodně – délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz ustanovení §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení.
V posuzované věci dovolatel navrhnul zvýšení základní částky až v podaném dovolání. I přes výše citovanou judikaturu ESLP, občanský soudní řád vzhledem k ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje, aby dovolatel v této fázi řízení uplatnil nový nárok. Proto soudy postupovaly řádně, když délku kompenzačního řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení dovolatel před soudem prvního stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení nijak nenavrhoval.
Také otázkou zvyšování a snižování základní částky přiměřeného odškodnění se již dovolací soud ve své judikatuře zabýval. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, uvedl, že tato otázka je dle kritérií §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, resp. jak byla posuzována zákonná kritéria a jejich přiznaná výše. Vzhledem k individuálním okolnostem případu, kdy zde byly důvody pro snížení celkové náhrady nemajetkové újmy a ke skutečnosti, že žalovaná již dovolateli uhradila celkovou částku 27.375,- Kč, která se nejeví jako zcela zjevně nepřiměřenou, lze konstatovat, že odvolací soud tak vzal v potaz všechna kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 písm. OdpŠk a řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového zadostiučinění, a proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Poslední námitce dovolatele, že soudy měly do celkové délky řízení započítat i délku za dovolací řízení, které ve věci probíhalo, nelze přisvědčit, neboť se jednalo o nově tvrzené skutečnosti, které vznikly po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ale je žalobce včas neuplatil před odvolacím soudem, ačkoli mu nic nebránilo (srov. §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.), aby tak učinil. A v dovolání již nové skutečnosti nelze podle ustanovení §241a o. s. ř. uplatnit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu