ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4414.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4414/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné PPF B1 B.V. soukromé společnosti s ručením omezeným, se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077 XX, Amsterodam, Nizozemské království, identifikační číslo osoby 34192873, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti povinné E. S. , pro 75.239,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 EXE 2429/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 24. června 2013, č. j. 54Co 1227/2012-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 24. června 2013, č. j. 54Co 1227/2012-51, a usnesení Okresního soudu v Třebíči z 18. října 2012, č.j. 9 EXE 2429/2012-14, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. října 2012, č. j. 9 EXE 2429/2012-14, jímž okresní soud nařídil exekuci k vymožení tam specifikované pohledávky. K odvolací námitce povinné o neplatnosti rozhodčí smlouvy (v rozhodčí doložce nebylo stanoveno konkrétní jméno rozhodce, obsahovala pouze odkaz na možnost určení rozhodce prostřednictvím zástupce obchodní společnosti zabývající se realizací rozhodčích řízení), odkazuje na usnesení sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2011, a usnesení sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že „není-li tu rozhodčí smlouva, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout, a to ani v případě pasivity povinného v rozhodčím řízení. Naopak ale, pokud je povinný při projednávání sporu v rozhodčím řízení aktivní, aniž by však nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl, lze z toho podrobení se pravomoci rozhodce dovodit. V tom případě, kdy rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu dána. Nastane-li taková situace, obrana žalovaného spočívá v možnosti podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.“ Odvolací soud při přezkumu napadeného usnesení soudu prvního stupně posuzoval otázku pravomoci rozhodce i z hlediska, jakým způsobem byl upraven rozhodčí smlouvou jeho výběr. Dle rozhodčí doložky měly být spory z posuzované úvěrové smlouvy rozhodovány jediným rozhodcem (JUDr. Radimem Kuchtou). Jediný rozhodce měl být určen JUDr. Radimem Kuchtou, a to ze Seznamu rozhodců vedeného JUDr. Radimem Kuchtou. Odvolací soud uzavírá, že pokud JUDr. Radim Kuchta zvolil jako rozhodce sám sebe, je tento způsob výběru dostatečně transparentní.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. (odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – výkladu platnosti rozhodčí doložky /nález Ústavního soudu č. j. IUÚS 3779/2011/), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že výběr rozhodce podle rozhodčí doložky úvěrové smlouvy sjednané mezi ní a právním předchůdcem oprávněné společností Home Credit a. s. proběhl transparentním způsobem.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od – nyní nově – ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce JUDr. Radima Kuchty, z 25. května 2012, sp. zn. PEC-PPF-DUO-KK-H 20/2011, jímž byla povinná zavázána k zaplacení částky 75.239,62 Kč s příslušenstvím. Protože jmenovaný rozhodce svou pravomoc rozhodnout spor mezi účastníky dovodil z rozhodčí doložky z 21. listopadu 2006, je třeba projednávanou věc posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).
V odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2011 Nejvyšší soud připomenul svůj závěr přijatý v usnesení z 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, že ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce, a že takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace, dovozuje Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále, by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, kdy by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; v takovémto případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 , sp. zn. 31 Cdo 958/2012. V něm Nejvyšší soud poukázal na to, že k problematice, kdy povinný v řízení o nařízení exekuce tvrdil, že rozhodčí nález nemůže být považován za „vykonatelný exekuční titul“, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná z důvodu, že rozhodce bude určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se vyjádřil Ústavní soud (s odkazem na závěry uvedené v usnesení uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v nálezu z 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, publikovaném v systému ASPI s touto právní větou: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení . Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“. Předchozí nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, byl (kromě totožné první právní věty) uveřejněn v systému ASPI s právní větou: „Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“.
V citovaném usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález ani není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.
V usnesení z 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Týž závěr Nejvyšší soud zaujal v usnesení z 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2191/2013 (v obou případech šlo o stejného rozhodce jako v předmětné věci).
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu