ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4432.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4432/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti MEVA Schalungs-Systeme GmbH se sídlem v Haiterbachu, Industriestrasse 5, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, PhD., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti povinnému J. Ř. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí a nařízení exekuce pro částku 500.000 Eur s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 546/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 2. září 2011 č.j. 19 Co 179/2011-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. listopadu 2010, č.j. 20 XE 546/2010-55a, ve spojení s opravným usnesením z 26. ledna 2011, č.j. 20 EXE 546/2010-74, se zastavuje .
III. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60.428,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Frimmela.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že odmítl odvolání povinného proti výroku o pověření soudního exekutora provedením exekuce) potvrdil výše uvedené usnesení, jímž obvodní soud podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I) prohlásil za vykonatelný rozsudek Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu ze 7. září 2009, sp. zn. 5 U 165/08, na území České republiky, a kterým dále nařídil exekuci podle uvedeného exekučního titulu k vymožení pohledávky v částce 500.000,- EUR s tam specifikovaným příslušenstvím. S výhradou veřejného pořádku, uplatněnou povinným v odvolání (s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla oprávněné přisouzena na základě ručitelského prohlášení, jež by bylo v případě posouzení věci podle právního řádu ČR kvalifikováno jako absolutně neplatné, takže „žaloba by byla bez pochyby zamítnuta“), se městský soud vypořádal závěrem, že „jen stěží lze hovořit o obcházení čs. zákona (povinný se dovolával rozhodnutí publikovaného pod R 26/1987, podle nějž je uplatnění výhrady veřejného pořádku namístě v případech obcházení tuzemského zákona) za situace, kdy, jak plyne z předloženého exekučního titulu, oprávněná – německá obchodní společnost, a povinný – český občan, kteří byli dlouhodobými obchodními partnery, opakovaně podřídili četné smlouvy v rámci svého obchodního styku německému právní řádu, takže museli být srozuměni s tím, že jejich spor bude posouzen právě podle německého práva, takže skutečnost, že právní úprava ručení je v českém a německém právním řádu odlišná, nemůže být rozhodujícím momentem pro možnost uplatnění výhrady veřejného pořádku za situace, kdy by česká hmotněprávní úprava byla pro povinného výhodnější. Je obvyklé, že obchodní partneři domovsky náležející do různých států pro své obchodní aktivity a pro řešení případných sporů zvolí právní řád jednoho z nich; již proto, že právní řády různých států jsou odlišné, je třeba zvolený právní řád přijmout se všemi výhodami i nevýhodami a nelze dopustit, aby výhrada veřejného pořádku sloužila jako nástroj, jímž by se povinný mohl z dopadů z volného právního řádu vymanit.“
Rozpor s veřejným pořádkem nastává podle názoru odvolacího soudu především tehdy, kdy se účinky uplatněných předpisů cizího státu příčí zásadám státního a společenského zřízení ČR, na nichž je nutno bez výhrad trvat; rozpor s veřejným pořádkem se týká také případů, kdy v řízení, z něhož cizozemské rozhodnutí vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení a základní zásady spravedlivého procesu. Rozpor s českým veřejným pořádkem v rovině procesní povinný nenamítá, shledává jej však v rovině hmotněprávní, totiž v tom, že věc byla posouzena podle německého práva, ačkoli právo české by bylo pro něj příznivější. Účastníci pro řešení svých sporů zvolili právo německé, volba práva, již povinný nezpochybňuje, je i podle českého právního řádu v případě majetkových vztahů (§9 odst. 1 zákona č. 97/1993 Sb.) dovolena, spor byl podle zvoleného práva posouzen, povinnému nebylo uloženo nedovolené ani nemožné plnění, „o rozporu účinků vykonávaného rozhodnutí s českým veřejným pořádkem tudíž nelze hovořit“.
Proti rozhodnutí městského soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že důsledkem pravomocného prohlášení cizozemského rozhodnutí za vykonatelné a pravomocného nařízení exekuce je stav, kdy se oprávněná může uspokojit i na nemovitostech z ručení vyloučených a povinný nemůže podat žádný návrh, jímž by se domohl jejich vyloučení z exekuce; dostal se tak do slepé uličky, kdy nemovitosti podle německého práva z ručení vyloučené budou postiženy exekucí podle českého práva. Povinný je si vědom nepřípustnosti věcného přezkumu exekučního titulu, jde mu však o vyřešení otázky, zda uznat či neuznat rozhodnutí za vykonatelné, „když jeho účinky mohou být v rozporu s originálním a podle německého práva zřejmě možným vyloučením nemovitostí z ručení, což český právní řád při exekuci nepřipouští.“ Povinný totiž dne 30. listopadu 1993 podepsal ručitelské prohlášení, jímž se zaručil za závazky obchodní společnosti RESVO spol. s r. o. avšak s podmínkou, že z ručení budou vyloučeny tam specifikované nemovitosti. Po vydání exekučního titulu – protože v České republice neexistuje možnost určité věci z ručení vyloučit a v rámci exekuce je nepostihnout – podala oprávněná návrh na nařízení exekuce.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm.b/ o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že účinky rozhodnutí německého soudu, prohlášeného za vykonatelné na území ČR, nejsou v rozporu s českým veřejným pořádkem. V ručitelském prohlášení z 30. listopadu 1993 jsou jednoznačně vymezeny nemovitosti, kterých se ručení netýká (jsou z ručení vyloučeny). Tato úprava podle Českého právního řádu možná není. Výsledkem každého civilního sporu, jehož hmotněprávním základem je ručení, je exekuční titul, který postihuje majetek ručitele obecně, nikoli tedy jen jeho některé věci. Povinný toto ručitelské prohlášení podepsal pouze pod podmínkou, že o tyto nemovitosti v budoucnu nepřijde. Právní úprava platná v SRN tento způsob ručení nejspíš umožňuje, v České republice je však nepřípustný.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. V usnesení z 21. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 5180/2008, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí – nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového – bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.). Účinkem vykonávaného exekučního titulu je zaplacení jím přisouzené (a nyní nuceně vymáhané) pohledávky, tedy peněžité plnění jakožto v právním řádu České republiky zcela standardní, ba nejběžnější způsob uspokojení peněžité pohledávky, již proto nelze dovodit, že by uznání takového exekučního titulu a jeho prohlášení za vykonatelné bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Z dovolací argumentace ovšem plyne, že povinný – ačkoli používá formulace, že by v rozporu s veřejným pořádkem České republiky byly účinky exekučního titulu – ve skutečnosti namítá, že by v rozporu s veřejným pořádkem bylo uznání samotného rozhodnutí (k tomu srov. pasáž dovolání, v níž povinný dovozuje, že „důsledkem pravomocného prohlášení cizozemského rozhodnutí za vykonatelné a pravomocného nařízení exekuce je stav, kdy se oprávněná může uspokojit i na nemovitostech z ručení vyloučených a povinný nemůže podat žádný návrh, jímž by se domohl jejich vyloučení z exekuce; dostal se tak do slepé uličky, kdy nemovitosti podle německého práva z ručení vyloučené budou postiženy exekucí podle českého práva.“).
Kromě toho, ač v dovolání opakovaně zdůrazňuje, že mu nejde o věcný přezkum titulu, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu jeho argumentace – o takový (ustanovením článku 36 Nařízení ovšem zapovězený) přezkum provedený v rámci exekučního řízení usiluje, resp. vytýká věcnou nesprávnost exekučního titulu (viz např. jeho námitka absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení /ke které je soud povinen přihlédnout ex offo/, na jehož základě nalézací soud vymáhanou pohledávku oprávněné jako žalobkyni přisoudil).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí obvodního soudu, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti výroku II. usnesení okresního soudu trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné vzniklo podle ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 49.640,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 7. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21%, tj. částce 10.488,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu