ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.741.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 741/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E. P., právně zastoupené JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem Valašské Klobouky, Masarykovo náměstí 177, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o nemajetkové zadostiučinění ve výši 158.000,- Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 327/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 16 Co 256/2012 – 57, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č.j. 15 C 327/2011 – 37, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 158.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky za dobu od 10. 12. 2011 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. října 2012, č.j. 16 Co 256/2012 – 57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že délka exekučního řízení vedeného vůči žalobkyni v celkové výši 6 let a necelé dva měsíce byla nepřiměřená a dále uvedl, že vzhledem ke specifikům exekučního řízení není žalobkyně vystavena „nejistotě výsledku řízení“, a proto odvolací soud snížil základní částku na 50 %, tj. celkem na 32.500,- Kč. Jelikož samotná vymáhaná pohledávka je představována částkou 214,- Kč z titulu jistiny a částkou 238,- Kč z titulu nákladů nalézacího řízení, a tudíž je zcela bagatelní, stejně jako částka 6.640,- Kč pro případné náklady exekuce, které neoprávněně zadržoval exekutor, soud považoval za nezbytné snížit výši odškodnění o dalších 70 % z částky 32.500,- Kč, tedy na částku 9.750,- Kč. Jelikož žalovaná vyplatila již v předsoudním řízení žalobkyni částku 10.000,- Kč, měl odvolací soud takové odškodnění za přiměřené, odpovídající kritériím tak, jak je stanovil Nejvyšší soud ve své judikatuře a ve svém sjednocujícím stanovisku.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy napadla odstavec I výroku odvolacího soudu. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2012, neboť právní otázka, jež je významná pro věc samotnou byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka uvedla, že soudy neprovedly řádně výpočet celkové částky a také nesprávně snížily základní částku zadostiučinění, když ji snížily nejprve o 50 % za to, že šlo o průtahy v exekučním řízení a dále o 70 % z důvodu nevýznamnosti řízení pro účastníka. Naopak uvedla, že by částka měla být zvýšena z důvodu složitosti řízení, jednání dovolatelky i z důvodu postupu okresního soudu a soudního exekutora. Dovolatelka nesouhlasí ani s paušálním snížením z důvodu bagatelnosti částky a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Dovolatelka uzavřela, že dovolání opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy nesprávnost právního posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke všem kritériím podle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) – e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a proto je takové právní posouzení věci samé neúplné a nesprávné. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být shledáno přípustným toliko za splnění podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je podle těchto ustanovení přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadně právně významné je zejména takové rozhodnutí, v němž je řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že dovolání podmínky přípustnosti nenaplňuje.
Dovolatelka předně neformuluje žádnou právní otázku, která by se týkala tohoto případu a kterou by bylo možno podřadit předpokladům uvedeným v §237 odst. 3 o. s. ř. a z odůvodnění dovolání je zřejmé, že dovolatelka převážně nesouhlasí s výší přiznaného nemajetkového zadostiučinění.
Nicméně posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Navíc samotné úvahy odvolacího soudu o výši odškodění a zohlednění jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Kritérium významu řízení pro účastníka zohledňuje také skutečnost, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Částka 214,- Kč z titulu jistiny, resp. částka 238,- Kč z titulu nákladů nalézacího řízení je velmi nízká, a tudíž šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatelku (podobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Dovolací soud dále konstatuje, že ani dovolatelkou zmíněný nález Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 3923/11 nedopadá na danou věc, neboť se týká otázky odvolání proti rozsudku nepřevyšující peněžité plnění ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.
Stejně tak je zřejmé, že i pozice účastníků, tj. oprávněného i povinného v rámci exekučního řízení se liší od běžného nalézacího řízení. Oprávněný může utrpět nemajetkovou újmu z důvodu vedení nepřiměřeně dlouhého řízení a s tím spojené nejistoty, zda a kdy dojde k uspokojení jeho pohledávky vůči povinnému, nicméně u povinného obvykle ke vzniku nemajetkové újmy nedochází, a proto odvolací soud nepochybil, když z tohoto důvodu náhradu nemajetkové újmy snížil.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka jednak nepředkládá dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu a ani celková výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (tj. 10.000,- Kč) se vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu nejeví jako zcela zjevně nepřiměřeně nízká, tak dovolací soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a proto nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu