ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1257.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1257/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalovaným 1) M. M. a 2) S. M. , o zaplacení částky 508.400,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 794/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 27 Co 77/2012-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 14 C 794/2010-127, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 508.400,90 Kč se 7,7% úrokem z prodlení od 2. června 2010 do zaplacení (výrok I.), co do 7,7% úroku z prodlení z částky 508.400,90 Kč od 15. května 2010 do 1. června 2010 řízení zastavil (výrok II.) a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně (proti výroku o nákladech řízení) a žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 508.400,90 Kč se 7,7% úrokem z prodlení z částky 500.000,- Kč od 2. června 2010 do zaplacení (první výrok), změnil jej v části výroku I., kterou bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 7,7% úrok z prodlení z částky 8.400,90 Kč od 2. června 2010 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (druhý výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti prvnímu a třetímu výroku - podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně jejich řešení zpochybnili.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelé spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. v řešení otázky, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení dosud nevráceného úvěru není v rozporu s dobrými mravy, jestliže při uzavírání smlouvy o úvěru a meziúvěru nepřihlédla k faktické sociální, zdravotní a finanční situaci dovolatelů a jednotlivé splátky (ve výši 1.500,- Kč měsíčně každým žalovaným na poskytnutý úvěr a ve výši 789,- Kč měsíčně jako vklad na účet stavebního spoření, rovněž každým žalovaným) podle názoru dovolatelů stanovila v nereálné výši, čímž se výrazně podílela na platební nekázni dovolatelů. Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť judikatura dovolacího soudu je v otázce, jež je určující pro napadené rozhodnutí, tedy v otázce, kdy lze považovat výkon práva za rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), dlouhodobě ustálena. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, in www.nsoud.cz ). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Odvolací soud neshledal výkon práva žalobkyně na zaplacení dluhu z úvěru v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k tomu, že žalovaní při podpisu smlouvy o úvěru znali svou finanční situaci, věděli, jaké mají v té době příjmy a jaké příjmy mohou předpokládat v budoucnu. Přesto požádali o poskytnutí úvěru, souhlasili s výší splátek a úvěr vyčerpali. Jejich jednání bylo výrazem zásady smluvní svobody a zásady autonomie vůle jako principu, jenž je charakteristický pro soukromoprávní vztahy. Neshledal-li odvolací soud důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, posoudil otázku aplikace korektivu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou soudní praxí. Nelze přehlédnout, že poskytnutí soudní ochrany dovolatelům by znamenalo odepřít soudní ochranu žalobkyni, jež se jako věřitelka domáhá vrácení dluhu a na ekonomické situaci dovolatelů se nijak nepodílela.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu