ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1521.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1521/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, příspěvková organizace , se sídlem v Brně – Bohunicích, Jihlavská 20, PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, PSČ 602 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 956.501,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 380/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2011, č. j. 28 Co 256/2010-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2011, č. j. 28 Co 256/2010-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 C 380/2003-169, ve výroku o věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 956.501,80 Kč, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž účastníci uzavřeli dne 1. října 1998 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále jen „smlouva“), obsahující v článku VII ujednání, že pojišťovna zaplatí na základě výzvy zdravotnickému zařízení za každý den prodlení s úhradou hrazené zdravotní péče účelně poskytnuté jejím pojištěncům smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky, a to ode dne následujícího po dni splatnosti vyúčtování do dne úhrady včetně (bod 1), a že smluvní pokuta může být uplatněna do 30 pracovních dnů od zjištění skutečností potřebných pro její uplatnění, a to nejdéle za období předchozích 12 měsíců. Ve smluvní pokutě je zahrnut i úrok z prodlení, takže nebude samostatně vymáhán (bod 3). V posledním odstavci článku I se strany dohodly, že právní otázky touto smlouvou neřešené se řídí obchodním zákoníkem (§262 odst. 1 obch. zák.). Žalobkyně vyúčtovala žalované zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům, a to za měsíc říjen 2000 ve výši 123,583.104,67 Kč fakturou splatnou 24. listopadu 2000 a za měsíc listopad 2000 ve výši 123,583.194,67 Kč fakturou splatnou dne 25. prosince 2000. Žalovaná obě faktury platila postupně a žalobkyně vyčíslila úrok z prodlení za jejich pozdní úhradu částkami 648.124,46 Kč a 471.857,25 Kč, od nichž posléze odečetla částku 163.475,80 Kč, kterou jí žalovaná uhradila v průběhu řízení. O správnosti vyúčtování úkonů zdravotní péče a výpočtu úroku z prodlení nebylo mezi účastníky sporu. Žalobkyní vyúčtovaná smluvní pokuta za totéž prodlení s úhradou hrazené zdravotní péče byla žalovanou ve výši 1,296.469,05 Kč uhrazena.
Odvolací soud vzhledem k datu uzavření smlouvy a k době, kdy nastalo prodlení v obou případech, aplikoval obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „obch. zák.“). Dovodil především, že ujednání v článku VII bodě 3 smlouvy nemá charakter podmíněného právního úkonu, například v tom smyslu, že pokud žalovaná zaplatí sjednanou smluvní pokutu, nebude žalobkyně za totéž prodlení vymáhat úrok z prodlení. Odmítl též subsidiární argumentaci žalované, že toto ujednání lze interpretovat jako ujednání o smluvním úroku z prodlení. Ujednání posoudil jako dohodu o vzdání se práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení pro případ prodlení dlužníka s úhradou hrazené zdravotní péče a uzavřel, že taková dohoda je podle ustanovení §574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), neplatná. Zdůraznil, že ustanovení §365 věty první obch. zák., podle něhož je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, je ustanovením kogentním a že zákonným důsledkem prodlení dlužníka s plněním jeho peněžitého závazku je vznik práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení. K argumentaci žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), odvolací soud uvedl, že toto rozhodnutí sice zmiňuje dispozitivní povahu ustanovení §369 odst. 1 obch. zák., to však k otázce výše úroků z prodlení. To je podle jeho názoru bez vlivu na to, že zákonným důsledkem prodlení dlužníka s plněním jeho peněžitého závazku je vznik práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zpochybňuje především závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání v článku VII bodě 3 smlouvy. Argumentuje ve prospěch názoru, že ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. je ustanovením dispozitivním, strany se tedy od něj mohou odchýlit a stanovit si pro svůj závazkový vztah jiný režim, a to i tím způsobem, že aplikaci daného ustanovení omezí či úplně vyloučí. Vyjadřuje přesvědčení, že žádné zákonné ustanovení nezakazuje, aby byla výše úroků z prodlení stanovena tak, že je zahrnuta ve sjednané smluvní pokutě; opačný názor považuje za popření dispozitivnosti ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. Na podporu své argumentace odkazuje na právní literaturu a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení(§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (v otázce souladu článku VII bodu 3 smlouvy s §574 odst. 2 obč. zák.), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle §502.
Z ustanovení §263 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že strany se mohou odchýlit od ustanovení části třetí tohoto zákona, upravující obchodní závazkové vztahy, nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit, s výjimkou ustanovení zde taxativně vypočtených, mezi nimiž §369 není.
Podle ustanovení §574 odst. 2 obč. zák. dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou teprve v budoucnu vzniknout, je neplatná.
V souzené věci není pro výsledek sporu určující řešení otázky, zda v době uzavření předmětné smlouvy podléhající režimu obchodního zákoníku (v době do 31. prosince 2000) bylo možno – vzhledem k zákazu vyplývajícímu z ustanovení §574 odst. 2 obč. zák. - dohodou smluvních stran vyloučit aplikaci ustanovení §369 obch. zák.; tak ujednání v článku VII bodě 3 smlouvy postaveno není. Ve skutečnosti se jedná o to, zda bylo v takové smlouvě možno dohodou vyloučit kumulaci smluvní pokuty a úroku z prodlení tak, že dlužník povinnost platit věřiteli úroky z prodlení nemá. Touto otázkou se pak již dovolací soud - v mezidobí, až poté, co bylo v souzené věci odvolacím soudem rozhodnuto - ve své rozhodovací praxi zabýval.
V rozsudku ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, Nejvyšší soud shledal nesprávným názor odvolacího soudu, že dohodou smluvních stran (jednalo se o dohodu obsaženou ve smlouvě uzavřené 18. září 1995) nelze vyloučit kumulaci smluvní pokuty a úroku z prodlení, neboť úrok z prodlení je povinnou sankcí. Argumentoval, že pokud strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu, přičemž si (jak daly ve smlouvě najevo) byly vědomy možnosti požadovat vedle smluvní pokuty i úrok z prodlení, a projevily vůli, že smluvní pokuta je tou sankcí, která má postihnout objednatele, pokud bude v prodlení se zaplacením ceny, a kumulaci sankcí tak vyloučily, není jejich ujednání v rozporu se zákonem. Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li ustanovení §369 obch. zák., které upravuje povinnost platit při prodlení se splněním peněžitého závazku úrok z prodlení, v době rozhodné pro řešení sporu ustanovením dispozitivním (§263 odst. 1 obch. zák.), pak bylo věcí autonomie vůle smluvních stran, zda vyloučí povinnost dlužníka v případě prodlení se zaplacením peněžitého závazku zaplatit úrok z prodlení s tím, že dlužník v případě tohoto prodlení bude povinen zaplatit pouze smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně se zajištěné pohledávky. Uzavřel, že právní názor odvolacího soudu, který toto ujednání posoudil jako neplatné, nerespektuje smluvní volnost stran.
Nejvyšší soud má za to, že citované rozhodnutí řeší tutéž otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení spočívá v souzené věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Neshledává přitom důvod, proč by měla být takto vyřešená právní otázka posouzena jinak (a postupováno dle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Je toho názoru, že ujednáním v článku VII bodě 3 smlouvy se žalobkyně práva na úrok z prodlení, založeného zákonem pro případ prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku, nevzdala, nýbrž vyjádřila vůli uspokojit toto své právo jinak, prostřednictvím jiného právního instrumentu, prostřednictvím smluvní pokuty, sjednané pro případ prodlení dlužníka s plněním tohoto peněžitého závazku. Opačné pojetí se neslučuje s judikatorními závěry, v nichž Ústavní soud posuzuje jako ústavně nekonformní takový postup soudu, jenž formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález ze dne 24. července 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, uveřejněný pod číslem 116/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a zdůrazňuje, že základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran a společenskou a hospodářskou funkci smlouvy, je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vzhledem k tomu nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu