ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1881.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1881/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce E. V. , zastoupeného JUDr. Karlem Fouskem, advokátem, se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, PSČ 294 21, proti žalovaným 1) České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, 2) L. S., zastoupenému Mgr. Michalem Burešem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, a 3) V. H. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 256/13, PSČ 350 02, o zaplacení částky 162.410,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 98/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 15 Co 266/2011-226, ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2012, č. j. 15 Co 266/2011-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.696,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.696,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2010, č. j. 24 C 98/2005-170, ve znění opravného usnesení ze dne 20. března 2012, č. j. 24 C 98/2005-261, ve výroku o věci samé pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 162.410,83 Kč s úrokem z prodlení, a v nákladových výrocích pod body II, III a IV, změnil jej ve výroku o nákladech řízení státu pod bodem V a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel žádnou otázku odpovídající kritériím stanoveným v §237 odst. 3 o. s. ř. výslovně nevymezil; spatřuje-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s právem hmotným a procesním, pak zřejmě přehlédl, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií (jak se podává shora), z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, rozpor s hmotným právem neuvádí.
Otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda je předmětná škodná událost rovněž pojistnou událostí a zda tedy byla dána „způsobilost“ první žalované jako pojistitele k poskytnutí pojistného plnění. Právní závěry odvolacího soudu, že první žalovaná byla jako pojistitel oprávněna (a povinna) uhradit za druhého žalovaného škodu způsobenou provozem vozidla, dovolatel zpochybňuje prostřednictvím námitky, že soudy nižších stupňů nezkoumaly existenci a pojistné podmínky konkrétní pojistné smlouvy, své rozhodnutí založily na nepodložené spekulaci ohledně existence pojistné smlouvy a nezabývaly se skutečností, že vozidlo, které řídil druhý žalovaný, bylo v době nehody předmětem finančního leasingu. Pak ovšem dovolatel oproti svému přesvědčení nepodrobuje kritice správnost (úplnost) právního posouzení odvolacího soudu, tj. správnost volby a výkladu norem hmotného práva či správnost jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci, nýbrž proti právním závěrům odvolacího soudu brojí prostřednictvím zpochybnění správnosti či úplnosti jeho skutkových zjištění. Tím podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani dovolatelem formulovaná otázka, zda je možné, aby přes jeho nesouhlas jako věřitele zanikl dluh škůdce (tj. druhého žalovaného) poskytnutím plnění třetímu žalovanému (jenž provedl opravu vozidla), vůči němuž je dovolatel v postavení dlužníka z jiného závazkového právního vztahu, „a tento jiný závazkový právní vztah nebyl splněn řádně a včas“. Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jenž v tomto dovolacím řízení nelze zpochybnit (§241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něho tudíž vychází, neobsahuje skutkové zjištění odpovídající tvrzení dovolatele, že vyjádřil nesouhlas s poskytnutím plnění třetímu žalovanému, ani skutková zjištění umožňující závěr, že třetí žalovaný své povinnosti ze závazkového vztahu s dovolatelem nesplnil řádně či včas. Předpoklady, na nichž jsou takto položené otázky postaveny, tudíž neodpovídají poměrům souzené věci a rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá.
Právní otázku splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně se mu nedostalo řádného poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a tato vada nebyla zhojena ani v řízení odvolacím, že byl odvolacím soudem zkrácen v právu vyjádřit se k obsahu přednesu žalovaných a v přednesu závěrečného návrhu a že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Námitka vad řízení neotevírající řešení otázky procesního práva rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným z hlediska právního činit nemůže (§237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.) [srov. ostatně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována].
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili. První žalované v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly, druhému a třetímu žalovaným vznikly náklady za zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, druhému a třetímu žalovaným (každému z nich) tak náleží mimosmluvní odměna v částce 8.540,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon druhého žalovaného byl učiněn dne 16. dubna 2012 a úkon třetího žalovaného dne 17. dubna 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.856,40 Kč, kterou budou oba advokáti jako plátci této daně povinni z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 10.696,40 Kč je dovolatel povinen druhému a třetímu žalovaným zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátů (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu