ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1985.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1985/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PRVNÍ CHODSKÁ s. r. o. (dříve První chodská stavební společnost, spol. s r. o.), se sídlem v Domažlicích, Sadová 636, Týnské Předměstí, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 14704013, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, PSČ 301 00, proti žalovanému K. L. , zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Výhledské náměstí 1016/2, PSČ 165 00, o zaplacení částky 242.961,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 19/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2012, č. j. 3 Cmo 374/2010-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2010, č. j. 48 Cm 19/2006-166, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 242.961,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti z mandátní smlouvy), není oproti očekávání dovolatelky přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť (jak vzhledem ke správnému poučení o dovolání usoudil též odvolací soud) podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny.
Soud prvního stupně svým v pořadí třetím rozsudkem (stejně jako již rozsudkem v pořadí druhým, ze dne 31. března 2009, č. j. 48 Cm 19/2009-103) rozhodl jinak než ve svém prvním, přisuzujícím rozsudku ze dne 9. května 2007, č. j. 48 Cm 19/2006-44, jenž byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2008, č. j. 3 Cmo 255/2007-73. Není však splněna podmínka, že pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v kasačním rozhodnutí.
Odvolací soud zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost a též proto, že jeho skutková zjištění posoudil jako nedostatečná. Právní názor, tj. názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen, ve svém rozhodnutí nevyjádřil. Pokyny k doplnění dokazování právním názorem odvolacího soudu nejsou (srov. k tomu blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, pod číslem 16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 3035/2011, a ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka přesto, že shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a vzhledem k tomu uplatňuje (též podle obsahového vymezení) dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, argumentuje též (zřejmě z procesní opatrnosti) zásadním významem napadeného rozhodnutí po právní stránce. Ten shledává v tom, že pro rozhodnutí bylo mimo jiné významné vyřešení otázky, kdy může soud upustit od výslechu znalce a spokojit se pouze s jeho písemným posudkem. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se touto otázkou nezabýval a postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (jedná se o rozsudek ze dne 29. července 2010) a s „rozhodnutím sp. zn.“ Plsf 2/74, uveřejněným pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (nejedná se o rozhodnutí, nýbrž o stanovisko, a to bývalého Nejvyššího soudu ČSR, k uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu), jestliže v situaci, kdy měl znalecký posudek pro jeho rozhodnutí zásadní význam, se spokojil s písemně podaným znaleckým posudkem a znalce nevyslechl.
Z vytýkaného procesního pochybení odvolacího soudu na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. usuzovat nelze. Vzhledem k ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. může vada řízení opodstatnit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze za předpokladu, že zahrnuje právní otázku v intencích ustanovení §237 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř., tj. že je důsledkem způsobu, jímž soud řešil otázku procesního práva. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná, na rozdíl od věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, neboť odvolací soud právní otázku, kterou dovolatelka předkládá, neřešil (nezabýval se jí, jak správně reflektuje sama dovolatelka). Vzhledem k procesním návrhům dovolatelky se soustředil toliko na otázku, zda je důvod znalecký posudek doplnit či zadat vypracování posudku jinému znalci. O případ, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4178/2008, a ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2010, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněného pod číslem 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se tu tudíž nejedná. Samotný případný rozpor procesního postupu soudu s právním předpisem, popřípadě s judikaturou dovolacího soudu, v níž je procesní předpis vyložen, je vadou řízení, na niž míří shora citované ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze vzhledem k posledně citovanému ustanovení dovodit ani z výtek dalších vad řízení nezahrnujících řešení právní otázky, jichž se měl odvolací soud dopustit zejména tím, že se nevypořádal s námitkami proti znaleckému posudku a že nezadal zpracování nového či revizního znaleckého posudku [tedy z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ani z námitky, že napadené rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť soud pominul rozhodné skutečnosti „doložené“ dovolatelkou (tedy z okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalovanému tak náleží mimosmluvní odměna v částce 9.860,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 21. června 2012, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 2.133,60 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.293,60 Kč je dovolatelka povinna žalovanému zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu