ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2511.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2511/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ANDERSEAL a.s. , se sídlem v Olomouci, Holická 1173/49a, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 28 26 44 52, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému F. K. , zastoupenému JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 EC 653/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. ledna 2014, č. j. 23 Co 522/2013-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 118 EC 653/2011-107, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 327.750,19 Kč (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 750,- Kč od 7. dubna 2010 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž, co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka, zda strany smlouvy o úvěru mohou sjednat individuální hmotněprávní podmínky, na jejichž předchozí splnění věřitel váže následné poskytnutí úvěru, dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ujednání, kterým byla účinnost smlouvy o úvěru vázána na splnění podmínky předložení příslušných listin, slouží k ochraně věřitele. Před doložením těchto listin nemůže dlužník nárokovat vyplacení peněžních prostředků podle smlouvy o úvěru, což však nic nemění na skutečnosti, že plnění poskytnuté věřitelem za této situace je smluvním plněním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 3355/2010, a usnesení ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3566/2011, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako níže citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, není přiléhavý, neboť v něm se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení §554 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku, a v rozsudku ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1407/2004 (rovněž zmíněném dovolatelem), výkladem ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky.
Další otázky, jež dovolatel považuje za dosud neřešené, jsou různými variacemi otázky jediné, a to zda poskytnutí úvěru věřitelem před splněním předem ujednaných hmotněprávních podmínek bylo poskytnutím úvěru, nebo plněním bez právního důvodu.
Ani ohledně této otázky nelze přisvědčit dovolateli, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. V usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převedl-li věřitel peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet dlužníka a poskytl tak úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měl, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když nedošlo k poskytnutí sjednaného zajištění, neboť jeho sjednání mělo sloužit k ochraně věřitele, aby peněžní prostředky mohl vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění úvěru. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1041/2011.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž otázka formulovaná dovolatelem, zda soud může při rozhodování o splnění předem sjednaných hmotněprávních podmínek pro poskytnutí úvěru přehlédnout jejich nesplnění a posoudit poskytnutí finančních prostředků jako poskytnutí úvěru i za situace, kdy splnění podmínek je částečně v režii věřitele a on sám má zajistit jejich splnění. Na řešení otázky předložené dovolatelem napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že otázka, kdo měl fakticky zajistit havarijní pojištění vozidla, je v projednávané věci bez významu.
Napadené rozhodnutí nespočívá ani na řešení otázky, zda průměrnému spotřebiteli může být zřejmý rozdíl mezi pojmy „náklady na zpracování úvěru“, „náklady na uzavření úvěrové smlouvy“ a „poplatek za správu“. Odvolací soud se rozdíly mezi těmito pojmy nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu