ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2629.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2629/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, PSČ 386 01, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 306.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 140/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 23 Co 450/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. července 2011, č. j. 30 C 140/2008-77, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 306.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Právní otázku splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. dovolatel výslovně nezformuloval a otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že se odchyluje od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003. V tom se však mýlí. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí neřešil otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, totiž zda rozsudek přisuzující poškozenému náhradu škody v řízení, jehož pojistitel nebyl účastníkem, ani vedlejším, je se zřetelem k ustanovení §159a občanského soudního řádu závazný pro pojistitele (a pro procesní soud) v řízení, v němž poškozený vůči pojistiteli uplatňuje přímý nárok na plnění. Zabýval se tím, za splnění jakých předpokladů vzniká poškozenému přímý nárok na plnění proti pojistiteli, a to podle ustanovení §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, jež byla ke dni 1. ledna 2000 zrušena a podle níž pojišťovna je povinna plnit do 15 dnů po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody.
Odvolací soud se ve svém právním posouzení od judikatury Nejvyššího soudu neodklonil, naopak, postupoval v jejích intencích a opodstatněně na ni odkazuje, zejména na rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, v němž Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §159a o. s. ř. dovodil, že pravomocný rozsudek o náhradě škody je závazný pouze pro účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo a v němž poškozený vystupoval jako žalobce a odpovědná osoba vystupovala jako žalovaná. Pokud v dané věci, kde žalobce uplatňuje nárok na plnění vůči pojistiteli, soud zkoumá jako předběžnou otázku existenci nároku poškozeného na náhradu škody vůči odpovědné osobě, není při jejím posuzování vázán pravomocným rozsudkem o náhradě škody, neboť se nejedná o spor mezi týmiž účastníky, citovaný pravomocný rozsudek není pro žalovanou (ani z jiných důvodů) subjektivně závazný, a proto soud nemůže vůči ní vycházet z toho, že a jakým způsobem bylo o uplatněném nároku na náhradu škody v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
Pokus dovolatele obejít odvolacím soudem citované judikatorní závěry dovolacího soudu za pomoci argumentu, že netvrdí, že rozsudek vydaný v řízení proti pojištěnému je závazný pro účastníky tohoto řízení, ale že si v řádném řízení vysoudil nárok na náhradu škody proti pojištěnému a pokud pojištěný tento jeho nárok neuspokojil, má přímý nárok proti pojišťovně, je zjevně účelový a nemůže obstát. Dovolatel tu pouze jinými slovy prosazuje svůj názor, že rozhodnutí, jímž mu byla vůči škůdci přisouzena náhrada škody v určité výši, je závazný též pro žalovanou a pro soud v tomto řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu