ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.356.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 356/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PEVAF s. r. o. , se sídlem v Novosedlech čp. 141, okres Břeclav, PSČ 691 82, identifikační číslo osoby 26935252, zastoupené Mgr. Stanislavem Bílkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Křižíkova 734/1, PSČ 370 01, proti žalované AVG Technologies CZ, s. r. o. , se sídlem v Brně, Holandská 4, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 44017774, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 87.867,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 71/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2013, č. j. 27 Co 361/2012-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.953,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka, zpochybňujíc správnost právního závěru, na němž spočívá napadené rozhodnutí, totiž že její požadavek na zaplacení ceny dodané vody je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, se v argumentaci relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání omezuje na tvrzení, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil „od ustálené judikatury stran výkladu §265 obchodního zákoníku i stran judikatury ohledně bezdůvodného bohacení“. Ustálenou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nikterak nespecifikuje. Takový zcela nekonkrétní údaj požadavkům zákona na obsahové náležitosti dovolání nevyhovuje.
V jiné části dovolání pak dovolatelka uvádí, že by případně tato právní otázka měla být posouzena jinak, aniž příslušnou právní otázku vymezuje a aniž označuje dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit.
Obdobně pak dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. „v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu“, aniž tuto judikaturu jakkoliv označila.
V tomto ohledu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze – v příslušném rozsahu – v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Konečně pak dovolatelka argumentuje, že „otázka posouzení smlouvy o převodu zákazníků nebyla dosud dovolacím soudem posuzována v tom smyslu, zda může naplnit znaky smlouvy o prodeji podniku či jeho části za situace, kdy předmětem převodu nejsou žádné existující majetkové hodnoty“. K otázce, co je třeba rozumět podnikem, popř. částí podniku, ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o prodeji podniku a smlouvu o nájmu podniku (§476 a násl. a §488b a násl.), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval, o otázku dosud nevyřešenou tu tedy nejde [srov. např. rozsudek ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněný pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4524, rozsudek ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2004, pod číslem 77, a rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010]. Především však, i když se odvolací soud právní kvalifikací smlouvy označené jako Smlouva o převodu práv a povinností z podnikání zabýval, nejedná se o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, jak to vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 936/2014, a ze dne 3. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 4196/2013). Závěr, který odvolací soud z takovéhoto posouzení povahy smlouvy dovodil, totiž že účastníci této smlouvy měli vůči žalované notifikační povinnost založenou ustanovením §477 obch. zák., kterou ani jeden z nich nesplnil, je totiž bez významu pro úvahy, na jejichž základě shledal důvod k aplikaci ustanovení §265 obch. zák.
I kdyby se však dovolatelce zdařilo předložit otázku splňující kritéria stanovená v §237 o. s. ř., nebylo by možno shledat dovolání v souzené věci přípustným, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání (k tomu v bližším srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a z pozdější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněné pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předmětem řízení jsou dovolatelkou uplatněné nároky na zaplacení cen za barelovou vodu dodanou žalované v měsících prosinec 2009 až únor 2010. Bez zřetele na to, že byly uplatněny jednou žalobou (cestou objektivní kumulace) a v žalobním návrhu vyjádřeny úhrnnou částkou, jde o práva na zaplacení cen jednotlivých dodávek, tedy o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem. To platí jak v tom případě, že se jedná o nároky na zaplacení kupních cen na základě kupních smluv konkludentně uzavřených (přijetím dodávky provázené dodacím listem, v němž byla jako dodavatel označena dovolatelka), tak i v případě, že jde o nároky na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Přitom žádný z úhrnů těchto cen fakturovaných dovolatelkou za jednotlivé kalendářní měsíce (31.347,- Kč, 44.330,- Kč a 12.190,- Kč) nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, tím spíše ji pak nemůže převyšovat cena kterékoliv z jednotlivých dodávek.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení, avšak ani tu neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Též v této části proto dovolání trpí vadami, již neodstranitelnými, pro něž nelze v tomto rozsahu v dovolacím řízení pokračovat. I pro tuto část dovolání pak platí, že proti ní není vzhledem k výši přisouzených nákladů (35.719,20 Kč a 15.064,50 Kč) dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 4.620,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť úkon byl učiněn 12. prosince 2013 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.033,20 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 5.953,20 Kč je dovolatelka povinna žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu