ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3844.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3844/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně D&I CONSULTING LIMITED , se sídlem v Londýně N2 OUX, 10 Dunstan Close, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04867734, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovaným 1) R. S. a 2) J. B. , zastoupeným JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, o zaplacení částky 328.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 245/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 21 Co 230/2012-262, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 21 Co 230/2012-262, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 12 C 245/2007-112, zamítl žalobu o zaplacení částky 328.840,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 21 Co 365/2008-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 328.840,- Kč s 12,55% úrokem od 4. prosince 2001 do zaplacení s tím, že plněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. května 2011, č. j. 32 Cdo 3436/2009-188, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož bylo-li dohodnuto, že úvěr bude vrácen ve splátkách a dlužník uhradil byť jen část splátky, jde o plnění na úhradu splátky, a nikoliv o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení §407 odst. 3 a §323 odst. 2 obchodního zákoníku. Úhrada dohodnuté splátky je dílčím plněním, na rozdíl od částečného plnění, o něž jde tehdy, nebyly-li splátky dohodnuty. Námitku promlčení je proto třeba posoudil z hlediska běhu promlčecí doby pro dílčí plnění podle ustanovení §392 odst. 2 obchodního zákoníku.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 31. října 2011, č. j. 21 Co 365/2008-204, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně se zabýval jen otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně s ohledem na opakované postoupení pohledávky a neučinil žádná zjištění o tom, které splátky byly žalovanými zaplaceny, tedy nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení vznesené námitky promlčení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. ledna 2012, č. j. 12 C 245/2007-233, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 47.496,- Kč s 12,55% úrokem od 4. prosince 2001 do zaplacení, s tím, že plněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 281.344,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 281.344,- Kč s 12,55% úrokem od 4. prosince 2001 do zaplacení, s tím, že plněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž se první žalovaný jako dlužník ve smlouvě o úvěru datované 17. května 1999 zavázal vrátit poskytnutý úvěr v 72 měsíčních splátkách po 7.916,- Kč, vždy k 11. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná 11. července 1999 a poslední 11. června 2005. Druhý žalovaný se prohlášením ručitele ze dne 17. května 1999 zavázal, že uspokojí pohledávku věřitele, nesplní-li první žalovaný svůj závazek. Žalovaní zaplatili celkem 17 splátek, poslední splátka byla uhrazena 11. listopadu 2000. Následné 3 platby ve výši 1.342,- Kč, 3.000,- Kč a 1.000,- Kč provedené v době od 10. ledna 2001 do 3. prosince 2001 byly započteny na úroky. Nezaplaceno tak zůstalo 55 splátek za dobu od 11. prosince 2000 do 11. června 2005.
Odvolací soud citoval ustanovení §392 odst. 1 větu první, §392 odst. 2 větu první a §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“) a dále ustanovení §122 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a uzavřel, že byla-li žaloba podána 12. října 2005 a obecná promlčecí doba je podle ustanovení §397 obch. zák. čtyřletá, nejsou promlčené splátky od 11. října 2001 do 11. června 2005, tedy 45 splátek. Promlčené by byly splátky starší, tj. za dobu od 11. prosince 2000 do 11. září 2001. Správný je proto závěr soudu prvního stupně, že není promlčeno 6 splátek splatných v říjnu 2001 až březnu 2002. Zdůraznil, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal promlčenými splátky mladší, s pozdějším datem splatnosti, tj. 39 splátek splatných od 11. dubna 2002 do 11. června 2005, a v této části není jeho rozhodnutí správné. Nárok žalobkyně tedy promlčen není vůči prvnímu žalovanému jako dlužníkovi, ani vůči druhému žalovanému jako ručiteli, neboť i jeho ručitelský závazek se řídí úpravou promlčení obsaženou v obchodním zákoníku a právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníku.
S ohledem na tento závěr odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 281.344,- Kč spolu s 12,55% úrokem, na který žalobkyni vznikl nárok podle smlouvy a ustanovení §502 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v celém rozsahu“, podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaní, ač zastoupeni advokátkou, neuvádějí, ke kterému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. dovolání připínají. Podrobně reprodukují obsah rozhodnutí soudů všech stupňů v projednávané věci a namítají, že odvolací soud nesprávně zjistil „hmotněprávní stav věci“ a na základě tohoto nesprávného zjištění věc nesprávně posoudil.
Odvolacímu soudu vytýkají, že se „nevázal návrhem“, jelikož vyslovil naprosto odlišnou splatnost závazku, a to ještě ve splátkách. Žalobkyně ve svých žalobních tvrzeních, která v průběhu řízení nezměnila, tvrdila, že závazek žalovaných byl splatný jednorázově dne 3. prosince 2001. Odvolací soud však „hlásá“ splatnost v měsíčních splátkách až do 11. června 2005. Takto tvrzená splatnost je neodůvodnitelná již jen s ohledem na cese uskutečněné 3. června 2003 a 3. září 2003.
Dovolatelé dále namítají, že stala-li se pohledávka předmětem obchodování, má „postavení“ zboží a nelze tak „pojednávat“ o úvěrovém vztahu, který byl sice prvotní, avšak opakovaou singulární sukcesí tohoto charakteru pozbyl. Dovozují, že předmětný vztah se tak řídí občanským zákoníkem včetně promlčecí doby, která je tříletá a závazek „zanikl promlčením“ dne 4. prosince 2004, když žaloba byla podána dne 12. října 2005. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zmatečnostní vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal a nejinak je tomu s jinými vadami řízení, byť dovolatelé namítají, že odvolací soud se „nevázal návrhem“, vyslovil-li odlišnou splatnost jejich závazku, a to ještě ve splátkách.
Podle ustanovení §153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (odstavec 1). Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. například jeho rozsudky ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) formuloval a odůvodnil právní závěr, že nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (jak tomu bylo i v předmětné věci). Shodný názor zaujímá i Ústavní soud (srov. například jeho nález ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 109/2009), podle něhož soud nemůže v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více, než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost.
V projednávané věci ze žaloby (srov. č. l. 1-3 spisu) vyplývá, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 328.840,- Kč s 12,55% úrokem od 4. prosince 2001 do zaplacení na základě tvrzení, že jde o dluh ze smlouvy o úvěru, který měl být vrácen v měsíčních splátkách, přičemž první žalovaný na úhradu dluhu zaplatil naposledy dne 3. prosince 2001. Jednorázovou splatnost dluhu v žalobě ani v průběhu řízení netvrdila. Žalovaná částka představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru s úrokem dohodnutým ve smlouvě o úvěru. Konečná splatnost úvěru a výše dluhu byla zjištěna dokazováním. Odvolací soud tak nepřekročil návrh, rozhodl o tom, co bylo žalováno, a vytýkané vady řízení se nedopustil.
Výhrada, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení s ohledem na opakované postoupení pohledávky, která se tak stala „zbožím“ a pozbyla charakteru úvěrového vztahu a proto se promlčení řídí občanským zákoníkem a promlčecí doba je tříletá, není důvodná.
Podle ustanovení §524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Otázkou povahy smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi podnikateli (jako je tomu i v projednávané věci) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky, jejíž podstatou je změna závazku v osobě věřitele, je upravena obecnými ustanoveními občanského zákoníku pro závazkové vztahy, a jelikož §261 odst. 6 obch. zák. (v této věci ve znění do 31. prosince 2000) odkazuje na pojmenované smlouvy upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku, nejde při postoupení pohledávky mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti o takovou (pojmenovanou) smlouvu. Dále dovodil, že např. doba plnění či odstoupení od takovéto smlouvy (tj. od smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi podnikateli) se řídí obchodním zákoníkem.
V rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 33 Odo 1221/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení §524 obč. zák. nastoupí do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem namísto původního věřitele nový věřitel, aniž jinak tento poměr doznal změny. Pohledávka přechází ve stavu, v jakém existuje v době postoupení, včetně příslušenství. Postoupením dochází k singulární sukcesi, právním nástupcem původního věřitele, a tedy novým věřitelem, se stává postupník. Obsah závazku se nemění, rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nic se nemění ani na běhu promlčecí doby.
Smlouvami o postoupení pohledávky, jimiž byla pohledávka Komerční banky, a.s. ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni, se obsah závazku žalovaných nezměnil ani co do způsobu jeho úhrady, a posouzení námitky promlčení podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 10.940,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. prosince 2013, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.360,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. ledna 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu