ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3902.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3902/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně FOKR Czech s. r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, proti žalované Tafonco a. s. , se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1448/5, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 61974668, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, o zaplacení částky 4,500.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 466/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Cmo 482/2008-374, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22.893,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Libora Holemého, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Cm 466/2003-195, v části výroku pod bodem I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2,575.413,20 Kč s úrokem z prodlení, není oproti očekávání dovolatelky přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je – nejen podle formulace výroku, nýbrž též z hlediska obsahu - rozsudkem potvrzujícím. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou formulovaná otázka, podle jejího názoru dovolacím soudem dosud v rovině občanskoprávních vztahů neřešená, „zda je možno za doručení listiny oznámení (rozuměj oznámení o postoupení pohledávky) považovat i předložení listiny za jiným účelem než účelem doručení a bez faktického ponechání originálního vyhotovení žalované jako osobě, vůči které úkon Oznámení o postoupení pohledávek směřoval“, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a její řešení tudíž není pro napadené rozhodnutí určující. Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jenž v tomto dovolacím řízení nelze zpochybnit (§241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něho tudíž vychází, neobsahuje skutkové závěry odpovídající tvrzením dovolatelky, že listina obsahující oznámení o postoupení pohledávek byla pracovnici žalované Ing. B. předána pouze za účelem vyznačení, že pohledávky v oznámení uvedené souhlasí s účetním stavem žalované, ani že této pracovnici nebyl ponechán originál listiny. Právní posouzení odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že Ing. B. listinu označenou jako oznámení o postoupení pohledávek dne 15. října 2001 převzala a následně ji předala svému nadřízenému Ing. F. Předpoklad, na němž je takto položená otázka založena, tudíž neodpovídá poměrům souzené věci.
Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelka, jak sama uvádí, uplatnila uvedená tvrzení až v odvolacím řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, jednalo by se o skutečnosti, k nimž dovolací soud podle ustanovení §211a o. s. ř. ve vazbě na §205a o. s. ř. přihlédnout nesměl.
Otázku zásadního právního významu nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka polemizuje s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v této věci, ani námitky, jejichž podstatou je pouhá kritika správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nezahrnující otázku právního významu. Při kritice právního posouzení odvolacího soudu v otázce aktivní věcné legitimaci žalobkyně ostatně dovolatelka ve své argumentaci opomíjí, že v době, kdy jí mělo být bez zbytečného odkladu oznámeno postoupení pohledávek na žalobkyni, provedené smlouvou ze dne 6. března 2002, nebyla postupitelem, jemuž vzhledem k ustanovení §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, mohla plnit s následkem zániku závazku, popř. s nímž mohla sjednávat dohody o započtení, společnost STELIT spol. s r. o., nýbrž společnost Kaftym Czech spol. s r. o.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky vad řízení, nezahrnující otázku právního významu (otázku výkladu normy procesního práva), a námitky zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu věci (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jimiž jsou v souzené věci odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje (§137 odst. 1, 2 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 18.620,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 7. listopadu 2012, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále jí náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a též náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 3.973,20 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 22.893,20 Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu