ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.4024.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4024/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SPORTTIME, s. r. o., se sídlem v Brně, Hudcova 70a, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 60706350, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 96/18, PSČ 603 00, proti žalovanému R. P., podnikateli, se sídlem v Hustopečích, Komenského 757/8, PSČ 693 01, identifikační číslo osoby 12446751, zastoupenému JUDr. Radkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, PSČ 603 00, o zaplacení částky 219.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 108/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2013, č. j. 4 Cmo 130/2013-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.470,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Libora Valenty se sídlem v Brně, Křížová 96/18.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2013, č. j. 4 Cmo 130/2013-285, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli především nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu ustanovení §272 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Odvolací soud se výkladem tohoto ustanovení vůbec nezabýval, neboť oproti tomu, co mu podsouvá dovolatel, nedospěl k závěru, že písemně uzavřená mandátní smlouva byla dodatečně změněna v ústní formě tak, že oproti původnímu, v písemné formě zachycenému ujednání budou náklady mandatáře zahrnuty v jeho odměně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ujednání o tom, že náhrada nákladů na cestovné je zahrnuta v úplatě mandatáře sjednané formou provize, odvolací soud shledal přímo v písemně uzavřené mandátní smlouvě, a to s přihlédnutím k tomu, jaká byla skutečná vůle (úmysl) smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srov. §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 odst. 1 obch. zák. a z ustálené judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na niž usoudil (vedle tvrzení žalobkyně) především z výpovědi samotného dovolatele. Tuto první dovolatelem vymezenou otázku hmotného práva tedy odvolací soud neřešil a napadené rozhodnutí tudíž na jejím vyřešení nezávisí.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu, s nímž je podle argumentace dovolatele řešení přijaté odvolacím soudem v rozporu, má být ostatně usnesení ze dne 18. června 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006 (veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách), jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, tedy rozhodnutí procesní, založené na závěru o absenci předpokladů pro to, aby právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, bylo podrobeno dovolacímu přezkumu. Ani v rámci posouzení, zda napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009), se pak nejednalo přímo o otázku, kterou v tomto dovolacím řízení označuje dovolatel, nýbrž o to, zda písemně uzavřená smlouva, neobsahující ujednání podle ustanovení §272 odst. 2 obch. zák., může být změněna konkludentně způsobem upraveným v ustanovení §275 odst. 4 obch. zák.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na vyřešení druhé dovolatelem vymezené otázky hmotného práva, která podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, totiž otázky, „zda lze cestovní náhrady považovat za složku nutně a účelně vynaložených nákladů při činnosti mandatáře v případě, že obor činnosti v rámci předmětu podnikání mandatáře vyloženě nepředpokládá pravidelnou a častou přepravu jeho osoby mezi spolukontrahenty mandanta“. Odvolací soud se otázkou nutnosti nebo účelnosti vynaložení nákladů dovolatele nezabýval, neboť, jak bylo již vysvětleno, své rozhodnutí stran požadované úhrady nákladů založil na závěru, že podle písemně uzavřené smlouvy označené jako smlouva mandátní dovolateli úhrada nákladů vedle odměny nepřísluší. Z téhož důvodu se pak nezabýval ani otázkou, která by se tu – nebýt závěru o smluvním ujednání - především otevírala (a jíž se týká dovolatelem citovaný komentář), zda z povahy nákladů na cesty mandatáře mimo jeho sídlo vyplývá či nikoliv, že jsou již zahrnuty v úplatě. Je na místě zdůraznit to, co dovolatel v rámci vymezení důvodů dovolání opomíjí, totiž že ustanovení §572 obch. zák. je vzhledem k §263 odst. 1 obch. zák. ustanovením dispozitivním, uplatní-li se tedy pouze v tom případě, nesjednají-li strany jinak.
Správnost posouzení právní povahy smlouvy jako smlouvy mandátní dovolatel v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (ani v rámci vymezení důvodů dovolání) nezpochybnil, Nejvyšší soud byl proto též již při posouzení přípustnosti dovolání touto právní kvalifikací vázán.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem (§137 odst. 2 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náklady právního zastoupení žalobkyně tak spočívají v mimosmluvní odměně advokáta v částce 9.180,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013, neboť úkon byl učiněn 15. listopadu 2013, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), v náhradě hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.990,80 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 11.470,80 Kč je dovolatel povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu