ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.4343.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4343/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k.s. , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26 17 45 45, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému V. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 1510/143, o zaplacení částky 7,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Cm 2/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 98/2006-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č. j. 13 Cm 2/2003-30, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7,000.000,- Kč (výrok I.) s úroky, úroky z prodlení a poplatky uvedenými ve výrocích (výroky II. až VI.) a náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VI. (první výrok), změnil jej ve výroku VII. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že „odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a dovolací soud řeší právní otázku rozdílně“. Z toho důvodu má podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku. Původní žalobkyně, Investiční a Poštovní banka, akciová společnost (dále jen „IPB“), nárok ze smlouvy o úvěru sice uplatnila před uplynutím promlčecí doby, avšak v řízení, které bylo na základě žaloby zahájeno, nebylo ve vztahu k IPB rozhodnuto ve věci samé, neboť IPB z řízení vystoupila. První úkon nynější žalobkyně, který je možno považovat za uplatnění práva, je vyslovení souhlasu se vstupem do řízení doručeném soudu prvního stupně dne 25. července 2003. K tomuto datu mohlo ve vztahu k současné žalobkyni nejdříve dojít ke stavení běhu promlčecí doby, avšak to již byl celý dluh promlčen. S odkazem na „rozsudek“ Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 129/99 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1999) a sp. zn. 32 Odo 1387/2004 (jde o rozsudek ze dne 31. října 2006, uveřejněný pod číslem 57/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospívá dovolatel k závěru, že žaloba podaná IPB nezpůsobila, že by vůči současné žalobkyni poté, co jí IPB pohledávku postoupila, dále neběžela promlčecí doba. Dovozuje, že do promlčecí doby ve vztahu k žalobkyni se započítává i promlčecí doba, která uběhla před postoupením pohledávky této společnosti.
Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů pochybily v posouzení otázky, zda se žalobkyně stala účastnicí řízení za situace, kdy o tom soud rozhodl, aniž by byl návrh na vstup této společnosti do řízení podán účastníkem řízení.
Dovolatel tvrdí, že žalobkyně neprokázala, že IPB řádně splnila svou povinnost ze smlouvy o úvěru poskytnout úvěr na účet dovolatele, nikoli přímo vlastníku výrobní haly. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. října 2007, č. j. 26 K 33/2007-68, prohlásil konkurs na majetek žalovaného a se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu, které nastaly téhož dne [srov. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZKV“], jakož i k tomu, že pohledávka žalobkyně je pohledávkou, kterou bylo nutné přihlásit v konkursu [srov. opět §14 odst. 1 písm. c) a §20 ZKV], bylo dovolací řízení ze zákona přerušeno.
Usnesením ze dne 29. října 2013, č. j. 26 K 33/2007-387, které nabylo právní moci dne 16. listopadu 2013, Krajský soud v Brně zrušil konkurs na majetek úpadce V. K. po splnění rozvrhového usnesení. Nejvyšší soud proto v řízení o dovolání žalovaného pokračoval.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatel na vymezení dovolacího důvodu rezignoval a z obsahu dovolání je zřejmé, že svými námitkami nevymezuje žádnou otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
S dovolatelem nelze souhlasit v závěru, že vstoupila-li současná žalobkyně do řízení na základě rozhodnutí soudu prvního stupně o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. (z důvodu postoupení sporné pohledávky z původní věřitelky až na žalobkyni), došlo ve vztahu k ní ke stavení běhu promlčecí doby nejdříve od okamžiku jí vysloveného souhlasu se vstupem do řízení, nikoli od data podání žaloby původní žalobkyní, tedy IPB. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněném pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2010“) uzavřel, že bylo-li pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného podle ustanovení §107a o. s. ř., soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení vychází ze závěru, že právo bylo uplatněno proti novému žalovanému (procesnímu nástupci) dnem zahájení řízení. Při postupu podle ustanovení §107a o. s. ř. totiž zůstávají právní účinky spojené s podáním žaloby vůči procesnímu nástupci zachovány (§107a odst. 2 o. s. ř.) a datum podání návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví (v projednávané věci podle názoru dovolatele datum vyslovení souhlasu se vstupem do řízení) je z hlediska běhu promlčecích lhůt bez právního významu. Podle ustanovení §107a odst. 3 o. s. ř. platí ustanovení §107 odst. 4 o. s. ř. obdobně. Z ustanovení §107 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Znamená to mimo jiné, že všechny účinky (hmotněprávní a procesní) spojené se zahájením řízení mezi dosavadními účastníky řízení zůstávají i po nástupu procesního nástupce do řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce (v právnické literatuře srov. shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 729). Odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu nejsou případné, neboť jím uvedená rozhodnutí řeší otázku přistoupení účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř., nikoli procesní nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o nároku žalobkyně na zaplacení dlužné částky prostřednictvím námitky, že žalobkyně neprokázala poskytnutí úvěru, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Dovolatel přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka zpochybňující správnost rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalobkyně soudem prvního stupně, neboť jde o námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejímž prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatel v rámci této námitky ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že i k otázce závaznosti rozhodnutí, jímž došlo ke změně na straně účastníka a které nabylo právní moci, se Nejvyšší soud vyjádřil ve výše zmíněném R 68/2010. V něm dovodil, že i když soud prvního stupně chybně vyhověl návrhu žalobkyně podle ustanovení §107a o. s. ř., nelze pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ignorovat, nýbrž soud jej musí v dalším řízení respektovat a z něj vycházet. Správnost pravomocného procesního rozhodnutí nelze totiž přezkoumávat ani mu přisuzovat jiné právní účinky.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu