ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.527.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 527/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zaplacení 732 922 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 300/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. října 2013, č. j. 35 Co 178/2013-355, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou původně po dvou žalovaných – M. V. (označenému v záhlaví rozhodnutí) a P. F. – zaplacení částky 732 922 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 26 C 300/2005-229, zamítl žalobu vůči oběma žalovaným a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně a na základě zpětvzetí žaloby vůči žalovanému P. F. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. ledna 2011, č. j. 35 Co 211/2010-254, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému M. V., ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. V. a ve výroku o nákladech řízení státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému P. F. a řízení vůči němu zastavil a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným P. F.
V intencích pokynu odvolacího soudu soud prvního stupně usnesením ze dne 1. prosince 2011, č. j. 26 C 300/2005-261, vyzval žalobkyni podle §43 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k odstranění vad žaloby s tím, aby rozlišila, v jaké výši a za jaký druh prací žaluje za vadné plnění z titulu odpovědnosti žalovaného za vady a v jaké výši uplatňuje nárok z titulu odpovědnosti za škodu spočívající v poškození domu v důsledku vadného postupu žalovaného. K doplnění žaloby jí stanovil lhůtu 100 dní s poučením, že nebude-li žaloba o vytýkané nedostatky doplněna, může dojít k jejímu odmítnutí. Žalobkyně reagovala na výzvu vyjádřením, že soudem požadované doplnění skutkových tvrzení není schopna zajistit, že jí taková povinnost nesvědčí, přičemž v mezidobí požádala soud, aby ustanovil znalce, jehož prostřednictvím by pak provedla požadované doplnění. Takový požadavek soud prvního stupně odmítl a vzhledem k nedoplnění žalobních tvrzení žalobu usnesením ze dne 12. prosince 2012, č. j. 26 C 300/2005-338, odmítl.
Proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby podala žalobkyně odvolání, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ji usnesením ze dne 1. října 2013, č. j. 35 Co 178/2013-347, vyzval, aby žalobu ve lhůtě 10 dní doplnila alespoň tak, že uvede konkrétní částku, kterou uplatňuje po žalovaném v důsledku odstraňování vad jím provedených prací podle předmětné smlouvy o dílo a dále konkrétní částku, kterou z celkově žalované částky požaduje po žalovaném jako náklady na odstranění škod na objektu žalobkyně, vzniklých v důsledku provádění sjednaného díla žalovaným. Odvolací soud vysvětlil, že požadované rozlišení částek žalovaných jednak v důsledku odstranění vad a jednak jako náklady na odstranění škod je nezbytné proto, že jde o dva odlišné právní nároky, které se opírají o odlišné skutkové okolnosti, tedy že jiné skutečnosti je třeba tvrdit pro nárok z odpovědnosti za vady a jiné skutečnosti pro nárok z odpovědnosti za škodu.
Na výzvu odvolacího soudu žalobkyně reagovala doplněním žaloby ze dne 12. října 2013, v němž uvedla, že žalovanou částku 732 922 Kč uplatňuje jako nárok na náhradu skutečné škody, která jí vznikla v důsledku vadného plnění ze strany žalovaného.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně podáním ze dne 12. října 2013 odstranila vady žaloby, když jednoznačně vymezila svá skutková tvrzení tak, že se nedomáhá slevy z ceny díla (tedy že neuplatňuje nároky z odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo), ale že žalovanou částku 732 922 Kč uplatňuje jako nárok na náhradu škody, která jí vznikla na předmětném domě v důsledku porušení povinností žalovaným ze smlouvy o dílo. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně – byť až v odvolacím řízení – dostála své povinnosti dle §79 o. s. ř. vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti. Pakliže i ostatní povinné náležitosti žaloby jsou podle posouzení odvolacího soudu v žalobním návrhu ve spojení s jeho pozdějšími doplněními obsaženy, je žaloba věcně projednatelná. Proto změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba neodmítá.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže nepotvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, které bylo ve výroku věcně správné. Namítá, že odvolací soud výrazně překročil své oprávnění, jestliže v situaci, kdy byla žalobkyně marně vyzvána soudem prvního stupně k doplnění žaloby a byla jí poskytnuta více než dostatečná lhůta k doplnění podání, vyzval žalobkyni k doplnění žaloby. Podle dovolatele měl odvolací soud pouze přezkoumat, zda soud prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Uvedeným nesprávným postupem odvolacího soudu došlo podle dovolatele nejen k porušení příslušných procesních norem, nýbrž také k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu a potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně domnívá, že napadené usnesení nemá po právní stránce zásadní význam a není přípustné. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro posouzení správnosti procesního postupu odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je rozhodující řešení otázky, zda soudy spatřovaný nedostatek žaloby v právní kvalifikaci uplatněných nároků působí vadnost žaloby dle §43 odst. 1 o. s. ř. s důsledky podle §43 odst. 2 o. s. ř. Tato otázka již byla Nejvyšším soudem judikatorně opakovaně řešena a vysvětlena se závěrem, že právní kvalifikace žalobního nároku není náležitostí žaloby dle §79 odst. 1 o. s. ř., a proto není povinností žalobce právní kvalifikaci skutku (tzv. právní důvod žaloby) v návrhu uvádět. Nedostatek právní kvalifikace nároku nepůsobí vadnost žaloby, která by odůvodňovala postup soudu dle §43 o. s. ř. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu. Je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní obsažené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Uvede-li žalobce právní kvalifikaci nároku, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje (srov. např. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 25. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4071/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 527/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 5299/2008, a ze dne 28. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz; shodně rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Pro úplnost je možné dodat, že z uvedeného vyplývá mylný názor dovolatele o správnosti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2012, č. j. 26 C 300/2005-338, stejně jako nesprávné postupy soudů obou stupňů dle §43 o. s. ř., požadovaly-li po žalobkyni doplnění žaloby o právní kvalifikaci nároku, nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku správné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu