ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.732.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 732/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. Z. K. , podnikatele, identifikační číslo osoby 14925656, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, PSČ 101 00, proti žalované THESEA CZ a. s. , se sídlem v Praze 4 – Hájích, Arkalycká 877, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27456307, zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem, se sídlem v Praze 6, nám. Interbrigády 949/3, PSČ 160 00, o zaplacení částky 821.100,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 95/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2011, č. j. 3 Cmo 61/2011-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2010, č. j. 41 Cm 95/2009-50, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 821.100,- Kč s úrokem z prodlení (jako provizi za zprostředkování příležitosti uzavřít s třetí osobou kupní smlouvu) a smluvní pokutu ve výši 219.233,70 Kč (za prodlení se zaplacením provize) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Právě o takovou situaci se jedná též v souzené věci.
Závěr o tom, že žalobci přísluší uplatněné právo na provizi (a tudíž i na smluvní pokutu), soudy nižších stupňů založily na dvou důvodech, z nichž každý by obstál sám o sobě. Především cestou výkladu smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dovodily, že předmětem žalobcova závazku byla činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu, a tento závazek žalobce splnil; ujednání podmiňující vznik nároku na provizi uzavřením kupní smlouvy a zaplacením kupní ceny ve smlouvě obsaženo není. Přisuzující rozhodnutí pak založily zároveň (kumulative) na úvaze, že podle zjištěného skutkového stavu věci nedošlo k uzavření kupní smlouvy s třetí osobou z důvodů na straně žalované (pro nesouhlas dozorčí rady žalované s jejím uzavřením), takže by vzhledem k ustanovení §646 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) vznikl žalobci nárok na zaplacení provize i v tom případě, že by podle smlouvy o zprostředkování byl tento nárok podmíněn uzavřením zprostředkované kupní smlouvy a zaplacením celé kupní ceny.
Dovolatelka zpochybnila řešení obou těchto otázek; správně postřehla, že byť odvolací soud druhý z uvedených důvodů výslovně nezdůraznil, ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně se vším všudy, bez jakékoliv výhrady, tedy i v této otázce. Námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí proti aplikaci ustanovení §646 obch. zák., však otázku zásadního právního významu splňující kritéria vymezená ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. nezahrnuje.
Kritiku právního posouzení odvolacího soudu v této otázce dovolatelka zakládá na polemice se skutkovým stavem věci, z něhož pro ni nepříznivý právní závěr vychází (prosazuje názor, podle něhož nebylo prokázáno, že neuzavření kupní smlouvy zavinila pouze ona), ve skutečnosti tak nezpochybňuje právní posouzení, nýbrž správnost (úplnost) skutkových zjištění a skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Uplatňuje tak podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), přičemž k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá přivodit ani argumentace, jíž dovolatelka – bez bližšího zdůvodnění - dovozuje nesprávnost aplikace ustanovení §646 obch. zák. z tvrzeného rozporu výkonu práva žalobcem se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák. V rozhodovací praxi soudů není žádných pochybností o tom, že rozpor výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku přichází logicky v úvahu pouze tam, kde právo existuje (tj. vzniklo a dosud nezaniklo), neboť pouze existující právo lze vykonávat. Vztah ustanovení §265 obch. zák. a §646 obch. zák. v poměrech souzené věci je tudíž ve skutečnosti takový, že aplikace ustanovení §265 obch. zák. je aplikací ustanovení §646 obch. zák. (se závěrem o vzniku práva na provizi, nevzniklo-li přímo ze smlouvy) podmíněna.
Kritériím vymezeným v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. neodpovídá ani samotná (pouhá) argumentace, že žaloba v souzené věci je výkonem práva, jež je v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku a tudíž nepožívá právní ochrany, neboť výsledná sjednaná provize ve výši 12 % sjednané kupní ceny je nepřiměřeně vysoká, zejména když k realizaci obchodu nedošlo.
Závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce pak nemohou založit ani namítané vady řízení (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu