ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.913.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 913/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a.s. , se sídlem v Brně, Soběšická 820/156, PSČ 638 01, identifikační číslo osoby 49 45 58 42, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalované České dráhy, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70 99 42 26, o zaplacení částky 412.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 20/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 176/2012-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2012, č. j. 3 Cmo 176/2012-157, v potvrzující části výroku ve věci samé, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2012, č. j. 33 Cm 20/2011-122, v části výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 202.144,- Kč s příslušenstvím, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 30. září 2010 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 412.020,- Kč s úrokem z prodlení za odvod srážkových vod veřejnou kanalizací v letech 2006 a 2007 podle smlouvy č. 08/19671 uzavřené 6. listopadu 2001 mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „smlouva“), vyúčtované fakturami z 30. srpna 2010 č. 810102893 a č. 810102894 se splatností 13. září 2010, znějícími na částky 202.144,- Kč a 209.876,- Kč (dále též jen „faktury“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. února 2012, č. j. 33 Cm 20/2011-122, žalobu o zaplacení částky 412.020,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť k předloženým fakturám se smlouva nevztahuje, a žalobkyně nedoložila ani netvrdila žádnou jinou smlouvu, nedoložila výpočet množství odváděných srážkových vod, ani oprávněnost účtované ceny a její výpočet, stejně tak netvrdila, ani nedoložila, o srážkové vody z jakých konkrétních ploch jde a že nejde o plochy nepodléhající osvobození od poplatku za odvádění srážkových vod ve smyslu ustanovení §20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném od 22. ledna 2004. Žalobkyně nedoložila datum odeslání faktur žalované ani jejich doručení a tudíž jejich splatnost, přes poučení soudu žalobkyně k této skutečnosti neučinila žádná tvrzení a nenavrhla žádné důkazy. Za prokázané doručení výzvy k zaplacení faktur lze proto považovat až doručení žaloby žalované dne 15. března 2011. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem a pro neurčitost, a s ohledem na účtované období je důvodná námitka promlčení, a to nároku na zaplacení úplaty za odvod srážkových vod za rok 2006 zcela, neboť žalobkyně mohla tento nárok uplatnit již 1. ledna 2007. Nárok za rok 2007 mohla uplatnit od 1. ledna 2008; uplatnila jej však až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby stanovené obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byla žaloba co do částky 202.144,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, ve zbývajícím rozsahu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 209.876,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou a fakturami a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného byla 6. listopadu 2001 platně uzavřena smlouva týkající se odvádění srážkových vod veřejnou kanalizací, neboť obsahuje v čl. IV v rámci specifikace služeb i dohodu smluvních stran o druhu a velikosti jednotlivých ploch nemovitostí pro výpočet ceny za odvádění srážkových vod, včetně stanovení vzorce pro takový výpočet v souladu se zákonnou úpravou, obsaženou v ustanovení §19 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb. a v příloze č. 16 prováděcí vyhlášky č. 428/2001 Sb.
Se soudem prvního stupně se pak ztotožnil v názoru, že na danou věc je třeba aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku včetně úpravy promlčení. Nárok žalobkyně na úplatu za odvod srážkových vod veřejnou kanalizací za rok 2006 ve výši 202.144,- Kč, bez ohledu na to, kdy byla vystavena faktura obsahující vyúčtování, považoval za promlčený uplynutím čtyřleté promlčecí doby, když účtovací (odečtové) období skončilo 31. prosince 2006, a žalobkyně tak mohla svůj nárok uplatnit 1. ledna 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti potvrzující části výroku ve věci samé - podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku promlčení nároku, pokud mezi účastníky nebylo sporné, že faktura č. 810102893 na částku 202.144,- Kč vystavená za účtovací období od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2006 byla žalované řádně doručena, což je mezi účastníky od samého počátku nesporné. Tuto skutečnost mimo jiné dokládá dopis žalované z 15. října 2010 adresovaný žalobkyni, v němž žalovaná potvrzuje přijetí obou faktur. Dopis žalované z 15. října 2010 byl soudem prvního stupně „konstatován“, soud z něj však nedovodil relevantní závěr o nepochybném doručení faktur žalované, když za prokázané doručení výzvy k zaplacení faktur považoval až okamžik doručení žaloby žalované 15. března 2011. I kdyby soud nepovažoval doručení faktury za prokázané, nemohl být nárok žalobkyně promlčen, uplatnila-li jej u soudu před uplynutím promlčecí doby. V souladu s ustanovením §402 obch. zák. totiž okamžikem zahájení soudního řízení, tedy 30. září 2010, došlo ke stavení běhu čtyřleté promlčecí doby a doručení stejnopisu žaloby žalované je pro posouzení běhu promlčecí doby bez významu. Dovolatelka zdůrazňuje, že ačkoliv odvolací soud správně dovodil, že doručení faktur není z hlediska běhu promlčecí doby podstatné, nesprávně aplikoval zákonnou čtyřletou promlčecí dobu a učinil chybný závěr o promlčení předmětného nároku.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, i související výrok rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Je však přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce posouzení promlčení uplatněného nároku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Z ustanovení §402 obch. zák. vyplývá, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v argumentaci, že při posouzení promlčení práva žalobkyně na zaplacení dluhu z obchodněprávního vztahu se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval účinky uplatnění práva žalobou u soudu, ač tak učinit měl. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla soudu prvního stupně doručena 30. září 2010. Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, podle kterého mohla-li žalobkyně uplatnit právo poprvé (po ukončení odečtového, resp. účtovacího období) 1. ledna 2007, uběhla promlčecí doba 1. lednem 2011, avšak nesprávně za rozhodný okamžik pro posouzení námitky promlčení považovaly den doručení stejnopisu žaloby žalované, tj. 15. března 2011. Přitom z ustanovení §402 obch. zák. je nepochybné, že zákon spojuje účinky stavení běhu promlčecí doby s podáním žaloby, a proto je z hlediska běhu této doby nevýznamné, kdy byla žaloba dlužníku doručena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, rozsudek ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, usnesení ze dne 27. června 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Akceptování názoru o stavení běhu promlčecí doby dnem doručení žaloby dlužníku a nikoliv dnem podání žaloby, by znamenalo, že rychlost soudu, jehož prostřednictvím je žaloba protistraně doručována, určí, zda je žaloba podána z hlediska promlčení včas či nikoli.
Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v části výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 202.144,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ostatními dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť to nepovažuje za procesně hospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu