ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.973.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 973/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Cablecom s.r.o. , se sídlem v Brně, Šaldova 560/7, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 47903686, proti žalované MiTTaG spol. s r.o. pozemní a průmyslové stavitelství , se sídlem v Praze 5, Na bělidle 198/21, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00547514, zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Kostelní zmola 2932/9, o zaplacení 484 165,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 1/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 4 Cmo 188/2012-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2012, č. j. 41 Cm 1/2002-326, ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I.), odmítl její odvolání v rozsahu směřujícím proti zamítnutí návrhu žalobkyně na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok II.), změnil ho ve výrocích o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a dále tak, že žalobkyni se nevrací zaplacená záloha ve výši 10 000 Kč (výrok V.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok VI.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně sice rozhodl ohledně částky 89 586 Kč s příslušenstvím jinak než ve svém prvním rozsudku ze dne 18. prosince 2008, č. j. 41 Cm 1/2002-130, který odvolací soud usnesením ze dne 21. ledna 2010, č. j. 4 Cmo 268/2009-172, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neučinil tak však na základě závazného právního názoru odvolacího soudu, nýbrž v důsledku odstranění procesních pochybení, jichž se v předchozím řízení dopustil a pro něž odvolací soud rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž soustřeďuje své námitky výhradně do kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu o tom, že došlo na její straně k získání bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, které bylo předmětem žalobního nároku. Tyto její výhrady však nejsou podřaditelné pod ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž pod dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť dovolatelka ani v rámci ohlášeného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítaných vad řízení žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu