ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1582.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1582/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1, proti žalované BREDLEY AND SMITH, s.r.o. (dříve Prolux Consulting Int. s.r.o.) se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo 26731908, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 45/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co 310/2012-116, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co 310/2012-116, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. ledna 2012, č. j. 25 C 45/2010-50, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č. j. 25 C 45/2010-50, Obvodní soud pro Prahu 1 určil, že smlouva o podpoře prodeje nemovitosti uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 8. 3. 2010 je se zřetelem k ustanovení §52, §55 odst. 2, §56 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), neplatná. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že platnost smlouvy je podmínkou existence práva žalované na smluvenou odměnu, kterou již vyúčtovala a na jejíž úhradě trvá, aniž by ji vymáhala v soudním (rozhodčím) řízení. Konstatoval, že žalobce, který je přesvědčen, že žádné povinnosti vůči žalované nemá, „nemůže požadovat u soudu na žalované nějaké negativní určení (neexistence povinnosti zaplatit smluvní odměnu) či nějaké plnění (na žádné nemá nárok)“ ; jím požadované určení je tedy objektivně způsobilé předejít případným dalším sporům mezi účastníky o úhradu jakéhokoliv smluvního plnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 12 Co 310/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem a jeho žaloba má preventivní charakter, neboť v situaci, kdy žalovaná nedeklarovala, že odměnu podle uzavřené smlouvy nebude požadovat, respektive žalobce vyzvala k jejímu zaplacení, aniž by podala žalobu na plnění, je soudní rozhodnutí způsobilé předejít případným dalším sporům účastníků. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu [§80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“] není podle odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. Naopak se neprosadí závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 18 Co 483/2011-63, neboť byly vztaženy k situaci, kdy o nároku žalované bylo již rozhodnuto v rozhodčím řízení. Jestliže v další věci Městský soud v Praze pod sp. zn. 14 Co 294/2009 zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1117/2001, pak v souzené věci odvolací soud setrvává na závěru, že naléhavý právní zájem je dán preventivní povahou podané žaloby.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) spojuje se zněním §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Má zato, že tuto otázku posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Na podporu svého názoru odkázala na jeho usnesení ze dne 2. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1582/2005, ze dne 2. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2622/2004, ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, jakož i na rozsudky Městského soudu v Praze vydané pod sp. zn. 72 Co 279/2012, sp. zn. 15 Co 442/2012 a sp. zn. 39 Co 367/2012. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět jen „o. s. ř.“.
Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o podpoře prodeje nemovitosti uzavřené dne 8. 3. 2010. Protože tuto otázku odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli dne 8. 3. 2010 smlouvu o podpoře prodeje nemovitosti (pozemku parc. č. 627/2 v obci a katastrálním území Č. B.). Žalovaná se zavázala „k podpoře prodeje“ pozemku a žalobce se zavázal zaplatit jí odměnu (ve výši 6% ze skutečné prodejní ceny, nejméně 19.500,- Kč bez daně z přidané hodnoty). Splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy dovozoval žalobce z obavy, že žalovaná po něm bude požadovat finanční plnění podle smlouvy, přičemž odmítne-li plnit, uplatní žalovaná sjednanou rozhodčí doložku a právo na zaplacení odměny bude požadovat v rozhodčím řízení; dosud však žalobu nepodala. Cítí se tak v nejistotě, jelikož musí udržovat dostatek volných finančních prostředků pro případ prohry v budoucím sporu.
Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, z 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95) je ustálena v názoru, že žaloba na určení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá [v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového právního vztahu (práva), ale určení neplatnosti smlouvy]. Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení.
Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. V rozsudku z 27. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 539/2003, se pak zabýval otázkou naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu a dospěl k závěru, že dán není, neboť otázka platnosti výpovědi je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, z 30. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009, z 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 2411/2010, a z 28. srpna 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).
V projednávané věci žalobce žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť netvrdí, že je v závazkovém vztahu založeném smlouvou z 8. 3. 2010 věřitelem s právem na plnění. Jeho postavení v právním vztahu, jehož má být účasten, nebylo ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že má obavu, že žalovaná po něm bude požadovat odměnu podle smlouvy, přičemž odmítne-li žalobce plnit, může žalovaná dohodnuté plnění požadovat v rozhodčím řízení. Otázka platnosti smlouvy – stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti žalobce plnit, resp. práva žalované na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (§159a odst. 5 o. s. ř.), nelze ani dospět k závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky (k tomu srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013).
Žalované se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu