ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2224.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2224/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Langerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Klečůvka 83, proti žalované A. T. , zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem ve Zlíně, U Sokolovny 121, o zaplacení 1,722.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 361/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 26. března 2013, č. j. 60 Co 83/2013-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.779,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Chrásteckého, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 26. března 2013, č. j. 60 Co 83/2013-115, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. října 2012, č. j. 44 C 361/2011-85, zamítající žalobu o zaplacení 1,722.675 Kč se specifikovaným úrokem, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v prvé řadě v řešení otázky „vztahu mezi hlavním závazkem (v tomto případě smlouvou o půjčce) a vedlejším závazkem (smlouvou o zajišťovacím převodu práva)“, neboť má za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Právní teorie i soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99) je jednotná v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu (posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“/srovnej §3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb./) působí přímo ze zákona (automaticky), a to od počátku (ex tunc) bez ohledu na to, zda se jí někdo dovolal. Právní účinky, tj. subjektivní práva a povinnosti z absolutně neplatného právního úkonu, nevzniknou a soud k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti. Ačkoli odvolací soud v posuzované věci v odůvodnění svého rozhodnutí stručně popsal akcesorický vztah smlouvy o zajišťovacím převodu práva vůči smlouvě o půjčce, založil své rozhodnutí především na závěru, že byla-li smlouva o zajišťovacím převodu práva pravomocným rozhodnutím soudu shledána absolutně neplatnou, tedy neplatnou od samého počátku, nemohla už z toho důvodu tato smlouva mít vliv na charakter uplatněného nároku jako nároku ze smlouvy o půjčce. Dovolatelem nastolená otázka tedy nejen že byla v rozhodování dovolacího soudu již (opakovaně) vyřešena, ale odvolací soud se navíc od tohoto ustáleného řešení ve svém rozhodnutí nijak neodchýlil. Totéž platí obdobně i pro dovolatelem nastolenou otázku, zda se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, jestliže nevrátila půjčku, přičemž on měl za to, že svou pohledávku ze smlouvy o půjčce uspokojil na základě (neplatné) smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem (tím, že se převod stal nepodmíněným). Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že jím uplatněné právo na zaplacení žalované částky mělo být poměřováno ustanoveními o bezdůvodném obohacení, neboť právní vztah z půjčky zanikl splněním - realizací zajišťovacího převodu vlastnického práva a následně se vytvořil nový právní vztah v souvislosti s neplatností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a vydáním si vzájemně poskytnutých plnění. Odvolací soud nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že dovozované nároky vyplývají z právního vztahu půjčky a nikoli z právního vztahu založeného smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, který je pouze akcesorickým závazkem k závazku vyplývajícímu ze smlouvy o půjčce; smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je (od počátku) neplatná a nemohlo na jejím základě dojít ke splnění půjčky prostřednictvím realizace zajištění. Smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem nemohla nic změnit na tom, že mezi účastníky byl založen právní vztah ze smlouvy o půjčce, z něhož se žalobce mohl domáhat plnění; pokud tak neučinil do marného uplynutí promlčecí doby, je vznesená námitka promlčení práva důvodná a nárok nelze žalobci přiznat (jinak řečeno pohledávku žalobce ze smlouvy o půjčce nemohla nikterak ovlivnit neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu). Námitka dovolatele, že jím nastolená právní otázka měla být vyřešena jinak, tak neobstojí.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/2010 či ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002) je dovolatelem zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že námitku promlčení práva žalobce na zaplacení žalované částky neuplatnila žalovaná v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud se řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska možného rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem v řízení zjištěným skutečnostem a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že okolnosti, že žalovaná půjčku nevrátila a souhlasila s převodem nemovitosti, přičemž následně namítla neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neumožňují uzavřít, že její námitka promlčení žalobou uplatněného práva je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci v průběhu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, které zajišťovaly smlouvu o půjčce, nic nebránilo v tom, aby u soudu uplatnil právo na vrácení půjčky.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu