ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2397.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2397/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. P. S. , zastoupeného Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalovanému R. G. , zastoupenému JUDr. Petrem Machálkem, PhD., advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 1a, o zaplacení 10 % úroku z částky 7.590.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2013, č. j. 49 Co 122/2012-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 11 C 61/2005-247, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 10 % úrok p. a. z částky 7.590.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. února 2013, č. j. 49 Co 122/2012-271, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v dovolání obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neurčitosti ujednání o době, za kterou žalobci náleží sjednané úroky. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že ujednání o úrocích je určité, neboť ze smlouvy o postoupení pohledávek vyplývá, za jaké období může být úrok žalobcem požadován. Nesprávná skutková zjištění přitom nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu