ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2677.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2677/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 79/5, proti žalovaným 1) M. H. , a 2) M. H. , společně zastoupeným JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 527/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. října 2013, č. j. 12 C 527/2009-166, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných, kteří vstoupili do řízení na místo původně žalovaného J. H. (viz usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 C 527/2009-86), domáhala zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím, s tím, že tato částka představuje část kupní ceny z prodeje bytové jednotky, kterou si uložila u J. H. na jeho účtu.
Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 12 C 527/2009-166, uložil žalované M. H. povinnost zaplatit žalobkyni 172.719,- Kč a žalovanému M. H. povinnost zaplatit žalobkyni 57.573,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 C 527/2009-114, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. 14 Co 131/2013-135, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 29. 9. 2005 kupní smlouvu, jíž prodala bytovou jednotku nacházející se v domě v P., za kupní cenu 800.000,- Kč; převod zprostředkoval původní žalovaný J. H. Žalobkyně se s J. H. ústně dohodla, že získanou kupní cenu 800.000,- Kč složí na účet jeho a jeho manželky a J. H. se zavázal tyto finanční prostředky opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat; existenci dohody dokládalo čestné prohlášení žalobkyně z 13. 1. 2006, že má zájem „ochránit“ finanční prostředky před svým synovcem I.V. pro případ své smrti, a čestné prohlášení J. H. z 5. 2. 2009. Dopisem ze dne 20. 11. 2008, který byl téhož dne J. H. doručen, žalobkyně vyzvala žalované (resp. J. H.) k vydání částky 800.000,- Kč. J. H. žalobkyni vrátil pouze 460.079,- Kč a ke zbytku částky uvedl, že ji vynaložil na potřeby žalobkyně a s jejím vědomím. V řízení nebylo prokázáno, že by J. H. měl ke svěřené částce dispoziční právo. Soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že je nárok žalobkyně oprávněný. Dohodu mezi ní a J. H. posoudil podle obsahu jako tzv. nepravidelnou smlouvu schovací - inominátní smlouvu, z níž vyplývající práva a povinnosti se řídí analogicky právní úpravou smlouvy o úschově. Námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní, posoudil (vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil v rozhodnutí, jímž zrušil jeho v pořadí první rozsudek) jako nedůvodnou. Protože z dohody mezi žalobkyní a J. H. vyplývalo, že J. H. je povinen vydat žalobkyni její finanční prostředky na vyžádání, počala tříletá promlčecí doba běžet den následující poté, kdy žalobkyně vyzvala J. H. k vrácení uschovaných peněz (tj. 20. 11. 2008). Byla-li žaloba podána u soudu dne 4. 8. 2009, byla podána včas a právo žalobkyně není promlčeno.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že podle §750 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), v případě, že mezi stranami nebyla ujednána délka trvání úschovy, přiznává zákon složiteli i schovateli právo přivodit zánik úschovy kdykoliv. Teprve v okamžiku zániku úschovy, tj. poté, kdy žalobkyně požádala o vrácení uschované částky, vznikl mezi účastníky závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost schovatele vrátit předmět úschovy složiteli. Od tohoto okamžiku běžela tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání zdůvodňují tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (konkrétně promlčení práva na vydání peněz předaných do úschovy na dobu neurčitou), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí s právní kvalifikací dohody uzavřené mezi žalobkyní a J. H. jako nepravidelné smlouvy schovací a oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že se jedná o zvláštní typ svěřenecké smlouvy (na podporu tohoto názoru se dovolávají rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010), případně o inominátní smlouvu s prvky smlouvy o úschově a svěřenecké smlouvy (z potvrzení žalobkyně ze dne 20. 9. 2005 a 13. 1. 2006 vyplývá její vůle „svěřit“ své finanční prostředky J. H.). Za nesprávný považují rovněž závěr, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně na vydání uschovaných peněz. Jsou přesvědčeni, že v posuzovaném případě lze obdobně použít závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008. Jde-li o závazkový vztah sjednaný na dobu neurčitou, je i v případě aplikace ustanovení §750 obč. zák. na místě uplatnit pravidlo, že promlčecí doba běží ode dne následujícího poté, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno (tj. kdy žalobkyně mohla poprvé požádat o vrácení uschované částky, tedy ode dne následujícího poté, kdy peníze předala J. H.). Z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím zamítá.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné podle §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili závěry odvolacího soudu, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a J. H. je nepravidelnou smlouvou schovací a že právo žalobkyně na vydání schovaných peněz není promlčeno.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Lze přisvědčit žalovaným, že dovolací soud se dosud ke smluvnímu typu nepravidelné smlouvy schovací ve svých rozhodnutích nevyjádřil. Současně je však nutno předestřít, že rozeznávání a kvalifikace této smlouvy nečiní v právní teorii ani praxi potíže (byť tato nepojmenovaná smlouva není v českém občanském právu upravena jako smluvní typ, její kořeny sahají už do dob římského práva a v praxi je tento smluvní typ využíván).
Podle §51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Podle §747 odst. 1 věty první obč. zák. smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval.
Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. 25 Co 273/97, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, kvalifikoval ujednání fyzických osob, na jehož základě odevzdala (převodem na jeho bankovní účet) jedna druhé peníze, tj. věci druhově určené, aby tyto byly opatrovány, jako inominátní kontrakt, tzv. nepravidelnou smlouvou schovací. Doplnil, že druhově určené věci jako předmět úschovy přecházejí do vlastnictví schovatele (na rozdíl od smlouvy o úschově, kde předmětem úschovy jsou individuálně určené movité věci, které do vlastnictví schovatele nepřecházejí), a že režim smlouvy o úschově by byl zachován pouze tehdy, pokud by složiteli byly vráceny peníze v identických bankovkách či mincích. Uzavřel, že práva a povinnosti z nepravidelné smlouvy schovací se analogicky řídí smlouvou o úschově, není-li mezi stranami dohodnuto jinak.
Nelze, než se s tímto - praxí i teorií obecně přijímaným hodnocením - ztotožnit. Nepravidelná smlouva schovací (depositum irregulare) nemá v českém právu speciální úpravu. Oproti běžné úschově se liší zejména tím, že jejím předmětem jsou věci druhově určené a že při předání předmětu úschovy přechází vlastnické právo z ukladatele (složitele) na schovatele (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2076). Předmětem úschovy mohou být typicky peníze nebo takové věci, které se složením u schovatele smíchají se stejnými druhově určenými věcmi (např. obilí, plyn, kapaliny, nebo stavební materiál jako písek či štěrk). Z charakteru předmětu takové úschovy vyplývá, že složitel nemá důvod trvat na vrácení konkrétní věci, kterou odevzdal do úschovy. Schovateli vzniká závazková povinnost vydat složiteli na požádání předmět úschovy ve stejném množství, kvalitě a hodnotě, v jaké byl předán do úschovy, a převést na něho zpět vlastnické právo k předmětu úschovy. Povaha smlouvy o úschově by byla zachována pouze tehdy, pokud by byl předmět úschovy vrácen složiteli in specie. V případě, že některá otázka není stranami nepravidelné smlouvy schovací upravena, řídí se z ní vyplývající (a v ní neupravené) práva a povinnosti analogicky zákonnými ustanoveními, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 76/2012), tj. v případě nepravidelné smlouvy schovací ustanoveními upravujícími smlouvu o úschově (§747 a násl. obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při kvalifikaci smlouvy (dohody), kterou dne 29. 9. 2005 uzavřela žalobkyně s J. H., nepochybil a v řízení zjištěné skutečnosti, tedy prokázaný právní úkon dvou fyzických osob (žalobkyně a J. H.), jehož obsahem byl převod finanční částky (kupní ceny, kterou žalobkyně získala za bytovou jednotku) na bankovní účet J. H. k opatrování na dobu neurčitou (tj. do doby, než J. H. bude žalobkyní vyzván k vrácení) kvalifikoval po právní stránce správně jako nepravidelnou smlouvu schovací. Na uvedenou věc nelze aplikovat závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, jak se snaží prosadit žalovaní. Svěřenecká smlouva představuje zvláštní smluvní typ mezi advokátem, popř. notářem či jinou osobou (ať již fyzickou či právnickou) a stranami závazkového právního vztahu (např. kupní smlouvy), z něhož plynoucí plnění je složeno na depozitní účet správce finančních prostředků). Účelem (kauzou) svěřenecké smlouvy je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků hmotně právního vztahu, kdy dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet jejich správce dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se finanční prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněz od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Stranou dohody uzavřené mezi žalobkyní a J. H. (zprostředkovatelem prodeje bytové jednotky žalobkyně) nebyli kupující. O tom, že kupní cena, kterou kupující žalobkyni platili k rukám J. H., zůstane nadále (a to na dobu neurčitou) v jeho správě, resp. úschově, rozhodla po zaplacení kupní ceny výlučně žalobkyně. Složením peněz získaných z kupní ceny na účet J. H. tudíž - logicky vzato - nemohla být účastníkům kupní smlouvy přiznávána zvýšená ochrana jejich subjektivních práv a povinností.
Nelze přehlédnout, že žalovaní založili svůj názor, že se jednalo o svěřeneckou smlouvu (případně inominátní smlouvu s prvky smlouvy o úschově a svěřenecké smlouvy), na vlastním hodnocení obsahu prohlášení žalobkyně z 20. 9. 2005 a 13. 1. 2006, z nichž dovozují vůli žalobkyně „svěřit“ své finanční prostředky J. H. Pomíjejí přitom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jejich skutkové verze - výkladu písemného „prohlášení“ žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že dohoda mezi žalobkyní a J. H. je svěřeneckou smlouvou, případně jejím zvláštním typem. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nezbývá než uzavřít, že žalovaným se žádnou z dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právní kvalifikace dohody mezi žalobkyní a J. H. odvolacím soudem.
Druhou námitkou, kterou uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., brojí žalovaní proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení peněz nebylo promlčeno. Prosazují názor, že v případě závazkového vztahu sjednaného na dobu neurčitou běží promlčecí doba ode dne následujícího poté, kdy oprávněný účastník vztahu mohl poprvé požádat o plnění (vrácení uschovaných peněz). Dovolávají se přitom závěrů, které přijal Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle §750 obč. zák., není-li ujednáno a ani z okolností zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově, může složitel kdykoli žádat vrácení věci a schovatel může věc kdykoli vrátit.
Majetkové právo, s výjimkou práva vlastnického, se promlčí, nebylo-li v zákonem stanovené době vykonáno. Není-li zákonem stanoveno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V posuzované věci bylo žalobou uplatněno právo na peněžité plnění, tzn. majetkové právo, které podléhá promlčení. Protože zákon neobsahuje ohledně uplatněného práva na vrácení úschovy (resp. nepravidelné úschovy) zvláštní úpravu promlčení, podléhá posuzovaná věc obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v ustanovení §101 obč. zák.; právo se tedy promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé.
Judikatura Nejvyššího soudu týkající se stanovení počátku promlčecí doby je v případě závazkových právních vztahů sjednaných na dobu neurčitou rozsáhlá a jednotná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikované v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 1610, či jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004 ). Dnem, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu - subjektivního či objektivního - tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Uvedené závěry se uplatní i v případě nepravidelné smlouvy schovací. Nebyla-li doba trvání úschovy určena dohodou stran (jako je tomu v posuzovaném případě), řídí se ukončení úschovy analogicky ustanovením §750 obč. zák. Schovatel je v takovém případě povinen vrátit věc prvého dne poté, kdy o to byl složitelem požádán (okamžik vrácení věci je vázán na výzvu složitele). Jinak řečeno, vyvolání povinnosti schovatele vrátit uschovanou věc záleží na složiteli. Mohla-li žalobkyně sama vyvolat vrácení uschovaných finančních prostředků, mohla své právo i vykonat (uplatnit podáním žaloby u soudu). V takovém případě tedy byla první objektivní možnost vykonat právo dána okamžikem, kdy žalobkyně mohla poprvé požádat o vrácení uschovaných finančních prostředků, tj. dnem následujícím po uzavření dohody mezi ní a J. H., resp. dnem následujícím poté, kdy byla kupní cena vložena na účet J. H. (protože účastníci uzavřeli dohodu ústně, je určitě zjistitelným okamžikem den připsání finanční částky na účet J. H. a jeho manželky). Promlčecí doba tudíž v posuzovaném případě začala běžet nejpozději den následující po 5. 10. 2005, kdy byly finanční prostředky připsány na účet J. H.
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení peněz není promlčeno, je v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud by obstála úvaha odvolacího soudu, že počátek běhu tříleté promlčecí doby je vázán na okamžik, kdy žalobkyně požádala o vrácení uschovaných finančních prostředků (teprve tento moment považoval odvolací soud za okamžik vzniku závazkového právního vztahu, z něhož pro schovatele vyplývá povinnost vrátit uschovanou věc složiteli) a nikoliv na okamžik, kdy vznikl závazek schovatele finanční částku opatrovat a na požádání složiteli vrátit (tj. okamžik uzavření nepravidelné smlouvy schovací), byla by ohrožena právní jistota účastníků závazkového právního vztahu. Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích totiž je pobízet oprávněný subjekt (zde složitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (v daném případě schovatele). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006).
Protože se odvolací soud při posouzení otázky promlčení (resp. s tím související otázky počátku běhu promlčecí doby) práva na vrácení uschované věci (finančních prostředků) odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu