ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3050.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 3050/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s. r. o. se sídlem Praha 5, U Santošky 11/2285, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Praha 10, Košická 30, proti žalovaným 1) A. T., a 2) České spořitelně, a. s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, o 1,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 506/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013, č. j. 62 Co 35/2013-413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. října 2012, č. j. 31 C 506/2008-396, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 7. 2012, č. j. 31 C 506/2008-358, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Postupoval podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění, jelikož žalobkyně přes výzvu soudu a řádné poučení o následcích neuposlechnutí výzvy v usnesení, jež nabylo právní moci dne 8. 10. 2012, nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek za odvolání. Ve vztahu k žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních poplatků podané dne 10. 10. 2012 dovodil, že o ní není třeba rozhodovat, neboť jde o opakovanou žádost, která neobsahuje žádné nové skutečnosti než ty, jimiž žalobkyně odůvodnila svou předchozí žádost. O ní soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 13. 8. 2010, č. j. 31 C 506/2008-241, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2010, č. j. 31 C 506/2008-256, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 62 Co 518/2010-261, tak, že žalobkyni nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2013, č. j. 62 Co 35/2013-413, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nepřisvědčil žalobkyni, že na její v pořadí druhou žádost nelze pohlížet jako na žádost opakovanou, jestliže byla podána po zahájení odvolacího řízení, kdežto předchozí žádost, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla podána v řízení před soudem prvního stupně. S poukazem na ustanovení §138 odst. 1 větu druhou o. s. ř. vyslovil názor, podle něhož na řízení před soudem prvního stupně a na řízení odvolací je nutno (pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků) pohlížet jako na jeden celek. Jestliže by bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků na základě její původní žádosti, vztahovalo by se osvobození zásadně i na odvolací řízení. Zdůraznil, že za situace, kdy žadatel ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti a soud se již jeho žádostí jednou zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil (tak jako v posuzovaném případě), není třeba, aby o opakované žádosti znovu rozhodoval před tím, než přistoupí k zastavení (odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost odůvodňuje obecně tím, že „odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, přičemž v rozhodování dovolacího soudu tato otázka dosud nebyla spolehlivě vyřešena“. Konkrétně pak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s otázkou - dosud dovolacím soudem neřešenou - zda lze žádost o osvobození od soudních poplatků podanou v odvolacím řízení považovat za žádost opakovanou, jestliže předchozí žádost, o níž bylo soudem rozhodnuto, byla podána v řízení před soudem prvního stupně. Prosazuje názor, že se nejedná o opakovanou žádost v rámci jednoho řízení, ale o žádost v dalším (odvolacím) řízení, o níž mělo být rozhodnuto. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není ani důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, který je zastáván i v odborné komentářové literatuře, podle něhož neurčuje-li výrok usnesení, jímž soud přiznal účastníku řízení osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.), výslovně jinak, platí toto osvobození jen do pravomocného skončení řízení; na dovolací řízení se bez dalšího nevztahuje. Jinými slovy řečeno, přiznané osvobození od soudních poplatků se vztahuje i na odvolací řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 22/2002, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3553/2011, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953-954). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že osvobození od soudních poplatků se přiznává zásadně až do pravomocného rozhodnutí věci a že se tudíž nutně vztahuje i na odvolací řízení; z hlediska rozhodování o osvobození od soudních poplatků je tak řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem pojímáno jako jeden celek. Názor žalobkyně, podle něhož už to, že další žádost o osvobození byla podána v odvolacím řízení (kdežto předchozí v řízení před soudem prvního stupně), je jinou skutečností představující změnu poměrů, se z uvedených důvodů nemůže prosadit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu